Právě jsem vytáhla z čaje už druhou utopenou mušku.

Kde se ty potvory pořád berou?
Mám pocit, že mezi prvním zářím a dnešním devátým listopadem utekly asi tak dva dny. Jsem zanořená do práce jak ponorka do oceánu a světla zatím nevidět. Ale to přejde. Diplomka nabývá tempem nebývalým, i když stále není jasné, jestli bude dopsána včas. Ale v práci je to natolik bezva, že není prostor propadat depresím, ani těm podzimním.
Volné chvíle (ano, pořád ještě zbývá čas i na ně, i když je to z velké části sebezáchovné) trávím u pandemicu, vařením, procházkami a povalováním po kavárnách. Neboť přeci jen jsem ve své podstatě ze všeho nejvíc hédonista :)
Díky jednomu intelektuálnímu kamarádovi objevila jsem úžasného spisovatele, který aspiruje na post v mých TOPten, Jana Křesadla. Před spaním se, večer co večer, nořím do postmoderně románového světa a nepřestávám žasnout nad možnostmi jazyka. (Tedy prý to až zas tak postmoderní není, ale já myslím, že ano.)
Kromě toulek po Brně páchám také toulky po Olomouci. Je fajn poznávat zas jednou nové město, dovezla jsem si odtamtud pyžamo s ovečkama. A plánuju výlet do Prahy, do Vídně a jaksi ze zvyku taky do Plovdivu.
Hlavně když se je na co těšit, což?

Lámání ledů

nastalo, když mě nemluvní čtvrťáci pozvali na svůj stužkáč. "Ale vždyť se vůbec neznáme," dívala jsem se rozpačitě na barevný papírek. "Tak se poznáme," pravil třídní zmocněnec, který mi pozvánku předával. Skoro jsem zamačkávala slzu. Nakonec mi po nich snad i bude smutno.
Minulý čtvrtek jsme měli poradu, která trvala tři a půl hodiny. Kolegyně mi vztekle doporučila vzít si na poradu příští, jež bude nejenom provozní, ale také pedagogická, věci na bivak. Můžete mi někdo půjčit malý stan a termosku?
U prváků jsem odhalila dvě opsané slohovky, a tak jsem poprvé byla opravdu drsná. Přistižené studentky se choulily do sebe jak ježek před medvědem (na jaře). Slohovky druháků (charakteristika, nejčastěji na téma "můj partner") mi otevřely cestu do srdcí šestnácti- a sedmnáctiletých holek. S nostalgií jsem zavzpomínala na dobu před deseti lety; jako bych se slyšela.
Co mě fascinuje nejvíc, je myšlení studentů, jejich hluboká potřeba spravedlnosti, dobra, happyendu, jejich rozhořčení nad křivdami a nepravostmi světa. Mají řešení na všechny problémy. Jsou revoluční a nebojí se změn.
Uvědomuju si, jak velký rozdíl mezi námi je; zatímco já (už) mám tendenci všecko relativizovat a být v soudech opatrná, oni mají jasno. Svět je černobílý, hrdinové jsou hrdiny a darebáci darebáky.
Akorát nevím, kdo se má od koho učit.
A chtějí po mně FB, prý "pro kamaráda" :D

26

Vloni jsem to prožívala víc, přeci jen to bylo čtvrtstoletí. Letos - celkem žádná změna. Hlavní změny pro tenhle rok už mám snad za sebou, aspoň doufám.
Kolik vám je? ptali se studenti, když jsem plácla, že mám dneska narozeniny. Dvacet tři, hádala jedna slečna. Ale ne, dvacet jedna, opravovala ji druhá.
Dvacet šest, usmívala jsem se já.
Kecy! volala třída, to si děláte srandu!
Lichotníci, asi doufali, že budu tak naměkko, že nebudu zkoušet.
Moje šedesátiletá teta mi popřála "dobrou pařbu".
Dejv mi popřál do roka kudrnáče, doufám, že myslel toho učitele z FF. I když vlastně nevím, co by byla horší varianta.
Ségra psala něco o bičenkách poševních, předpokládám, že už po mně nikdy nebude chtít pomoct se slohem za takovou drzost.
Od rodičů drahých dostala jsem žehličku a žehlicí prkno a od tetičky a strýčků (taktéž drahých) Pandemic. Mám pocit, že jsem vybavena a mohu se vdávat.
Koukám na rozjásanou slunečnici ve váze před sebou. Za oknem podzimní modro a spadané listy začínají vonět.
Krásný podzim. Díky všem, co jste se mnou u toho :)

Žeru je.

Vážně. Studenti jsou prostě úžasní. Ukecaní, neustále zkoušející, co vydržím, drzí jak lázeňská veverka, ale úžasní.
Dnes jsme psali písemku se čtvrťáky - opáčko první maturitní otázky. Ukázalo se, že nejvíc to umí ti, co ze ZSV maturovat nebudou, a nejmíň ti, co se tváří nejdůležitěji. Naučilo mě to, že seriózní výraz v obličeji neznamená seriózní vědomosti. Udělila jsem dvě čtverky z milosti (aspoň že ty státní symboly uměli vyjmenovat) a několik poznámek, že vaření z vody u maturity neprojde.
I dospělí lidé jsou schopní strčit si do úst celé lízátko a navzdory usvědčujícím vybouleninám na škraních tvrdit, že v puse nic nemají. (Dost špatně se dokazuje opak, pokud jim nechcete páčit čelisti jak psovi.)
Mám za sebou první konflikt se studentkou. Kdyby mohly pohledy zabíjet a rozčtvrcovat, dopadla jsem v pátek jak Otylka Vranská. Přitom jsem jenom odmítla diktovat. Naštěstí se vztekala sama, zbytek třídy uznal, že mám pravdu.
Konečně jsem rozmluvila němé čtvrťáky. V zoufalství jsem zvolila kalibr nejvyšší, srpnový Prague Pride - a zabralo to, rozvinula se diskuze! Kdybych měla s sebou šampus, bouchnu ho nad třídní knihou.
Dneska mi studenti řekli poprvé, že jsem přísná. Pravila jsem, že teror teprve nastolím. Zasmáli se a zeptali se mě, jestli jsou má nejoblíbenější třída.
Je to sranda, být učitelkou.

Druhý týden

utekl jako voda. Rozdala jsem první pětky, ale taky první jedničky. Je divný pocit hodnotit něčí výkon, a mít tak přímý podíl na jeho osudu. Poprvé jsem zkoušela ústně, poprvé jsem psala s třídou diktát. Vyplazené jazyky, funění, nasísání k sousedovi a huhlání, že je to moc těžké.
Už v pondělí jsem měla tendenci ťukat tužkou do stolu. Jak mě ale naučila naše češtinářka na gymplu, učitelka, která ťuká tužkou do stolu, patří do blázince. Rozhodla jsem se proto, že si tento úkon nechám na později, a do stolu jsem pouze bušila pěstí.
Některé třídy jsou úžasné a pracovat s nimi je radost. Někde to je přesně naopak a odcházím zpocená jak myš, jako bych sama táhla vůz s třiceti koňmi. Do kopce.
Filosofie ve čtvrťáku mě ubíjí, zatím jsem nepřišla na to, jak studenty přesvědčit, že problémy jsoucna jsou skutečně zajímavé a záživné. Tváří se nechápavě a hlavně nevěřícně. Pančelko, co to do nás tlačíte za kecy.
Dnes v jedné hlučné třídě jsem špatně rozuměla a na otázku, jaká znají lidská práva, jsem namísto odpovědi "právo na vzdělání" rozuměla "právo na snídani".
Jak jako, právo na snídani, ptala jsem se zmateně. Třída se řehtala asi pět minut. Tuším, že už mi to nikdo neodpáře.
V jiné třídě se jeden chlapec způsobně přihlásil, a když jsem ho vyvolala v naději, že má dotaz k učivu, upozornil mě, že jsem rozšlapala křídu a teď že dělám stopy.
Ale baví mě to :)

Ve škole

Mám za sebou první týden skutečného učitelování a musím říct, vážení, je to dřina. Po skončení pracovního týdne jsem byla tak mimo, že jsem vyhodila kalhotky do koše na odpadky místo do koše na prádlo.
Studenti jsou vesměs milí, i když mě od prvních chvil zkouší. Co vydržím a kde mám hranice. Takže jsem drsná, prý je to pro začátek lepší :)
I když drsná, jak se to vezme.
V úterý (učilo se druhý den) jsem u prváků s pohledem na promítací plátno poznamenala, že tahle věc na mě v červnu spadla. "My víme," řekl s úsměvem jeden chlapec. Cítila jsem, jak mě polívá horko, no prosím, už mám svou historku.
Ve třeťáku si dvě slečny, zatímco jsem zapisovala do třídnice, nasadily každá jedno zářivě zelené sluchátko a jaly se přímo přede mnou poslouchat muziku. "To si ze mě děláte srandu, holky," zalapala jsem po dechu. A holky pokrčily rameny a s výrazem "tak to neprošlo" sluchátka schovaly do tašky.
Ve druháku, kde jsem byla už v červnu, mě nadšeně vítali. "Pančelka Linda," volala třída, "dobrý den, co jste dělala o prázdninách!" Bylo to natolik hřejivé, že jsem schovala přípravy k probírání politických stran a hodinu jsme si povídali.
Ovšem ne všude to je tak milé. Čtvrťáci měli na ZSV poslední dva roky mladého učitele šoumena. Teď mají mě, novou mladou učitelku, a ještě nás čeká filosofie, smrtelná kombinace. Ale věřím, že je udolám.
V češtině jsme psali cvičný diktát. Třída vrčela, ale když jsem jim slíbila za odměnu říct etymologii slova hovno, psali jak o život. Kdo by nechtěl zažít akademickou debatu o sprostých slovech, že :)
No tak uvidíme, jak to půjde. Držte mi pěsti :)

První týden za mnou

První tři dny, kdy ve škole ještě nebyli studenti, jsem strávila poznáváním budovy a kolegů, respektive kolegyň (neb mužů máme pomálu).
Kolegyně jsou všechny hubené (jak to dělají?) a vesměs krátkovlasé, takže je rozlišuju jen velmi obtížně. Ale většinou jsou milé a většinou mi nabídly tykání. Akorát si nepamatuju, kterým mám vykat, sakra.
Už jsem také zjistila, který kabinet je protirežijní a který prorežijní. Sídlím vedle anarchistické kukaně tělocvikářů, takže všechny horké novinky mám z první ruky.
Moje pracovišťátko oplývá vlastní toaletou, a dokonce sprchou. Moje dvě kolegyně češtinářky jsou skvělé, heuréka. Jedna je oriflejm lejdy a druhá mluví jako kulomet a lítá jak namydlený blesk. Obě jsou sdílné a předpisy mají rozumnou měrou na háku. Jsem spokojená.
První školní den se studenty jsem zahájila ještě daleko před budovou školy. Narazila jsem totiž na hlouček děvčat, která jsem učila v červnu. Tvářily se nenápadně a báňaly první cigára nového školního roku. Snažila jsem se prosmýknout kolem, ale bohužel si mě všimly. Taky z toho nebyly nadšené a snažily se maskovat cigarety za zády. Dost neúspěšně. "Pančelko, dobrý den, nic ste neviděla, jó?"
"Škola ještě nezačala," pravila jsem přes rameno. Přece je nebudu buzerovat prvního září v půl osmé ráno.
Když studenti odešli domů, následovala krátká organizační porada. Bylo nám sděleno, že v pondělí budou některé třídy chybět a že ve sborově se objevila učitelská hromada, nechť si ji majitel laskavě odnese.
A zítra, zítra jdu k maturitám.