Cestovní deník

z cesty na Island si můžete přečíst tady - zatím bez fotek, ale ty jsou na rajčeti.
Je to dlouhé, ale podrobné - takové čtení na zimní večery :)

Dopolední

K dnešnímu svátku mi od rána chodí smsky. Teď mi došla jedna, kde mi pisatel přeje splnění všech přání, hlavně pak těch tajných.
Myslím, že kdyby se každému člověku splnilo jedno tajné přání, domácnosti by přišly o klid, státy o mír a lidstvo o velkou část své morálky.
Lidé by si ke svátku možná měli spíš přát, aby se jim žádná tajná přání nesplnila.

Telegraficky

Třítýdenní výlet na Island je za námi. Ačkoliv hlavně u sopek to tak nevypadalo, přežili jsme ve zdraví a pohodě. Asi jste všichni objevili fotky na rajčeti a v současné době intenzivně pracuju na přepsání cestovního deníku, který snad poté dám někam na internet.
Po Islandu jsme v rychlosti zařídili svatební dar a ujížděli na svatbu Klárky a Radka, mé tety a jejího milého. Poprvé v životě jsem byla svědek. Vyšlo krásné počasí, nikdo se při "ano" nezakoktal, cimbálovka pěkně hrála a jídlo bylo výborné, co víc si přát.
Po svatbě jsme celá rodina odjeli na svatební cestu do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že novomanželé už mají rok a půl starého synka, mohli si dovolit přeměnit líbánky na rodinnou dovolenou. Zdolali jsme vrchol Velké Deštné, podívali jsme se na bunkry a tvrz z 2. světové války, nasbírali jsme spoustu hřibů a taky jsme objevili hru Pandemic, o které teď Petr neustále básní, takže ji zřejmě budeme muset zakoupit i k nám domů.
Teď snad bude pár dnů klid a prostor na uklizení bytečku, na přípravu na semestr a na dořešení diplomky. A taky na kafíčka a piva s kamarády, hlaste se!

Tajemství Dračí hory,

to byl název letošního skautského tábora volně inspirovaného Hobitem. Dva týdny ve Vřesovicích utekly neuvěřitelně rychle. Děti byly tak úžasné, že jsem přijela sice úplně mrtvá, ale plná optimismu ohledně smyslu rodiny, učitelství, výchovy, skautingu a světového vývoje :)
Zpívala jsem ve svatebních šatech (pořízených v Bulharsku na bílou paní) na střeše srubu. V sedm ráno jsem snídala na nafukovací lodi na osvětimanské přehradě bábovku. V detektivní hře jsem si zahrála děsivou upíří baronku. Vytáhla jsem přibližně pětasedmdesát klíšťat a zavázala jsem několik naražených zápěstí a kolen. Namazala jsem tunu krajíců chleba. Letos jsem nemusela předvádět kliky s tlesknutím, zato jsem musela zahrát samičku kudlanky nábožné a také větu "Kadibudka už je moc plná." Sřílela jsem z profesionálního luku (přesně čtyřikrát, pak mi praskla žíla v ruce). Spolupráce se třemi muži byla občas náročná, ale vesměs na mě byli hodní :) No prostě dobré to bylo, dobré.
A podívejte se na vítězné divadlo. Děti jsou prostě šikovné :)

Vltava 2010

Stává se ze mě zkušený vodák. Včera jsem přijela ze své páté vody a musím se pochlubit, že se naše loď ani jednou necvakla :)
Diplom za nejvyšší počet cvaknutí byl nečekaně udělen Dejfovi a Emě, ale i jejich výkon byl slabý - pouze dvě otočení. Pravda je, že to druhé na klidné vodě při přistávání bylo opravdu vtipné a vydalo za víc než jedno.
Ocenění za nejveselejší výbavu dostala Pavlínka, a to za lak na vlasy, kterého vezla celý velký sprej, protože co kdyby jí došel. Leňa jí konkurovala růžovými krajkovými kalhotkami a druhá Leňa velkou mycí houbou. Jinak se ale všichni mí neotdooroví kamarádi ukázali být poměrně praktičtí. Nikdo nezapomněl spacák a nikdo nevezl fén na vlasy.
Cestu s námi absolvoval také náhradní bárbínový Pekař (ten opravdový je v Guinei). Celou dobu seděl na přídi Pucíkovy lodi a roztahoval nohy na kolemjedoucí lodě. Pak mu upadla ruka, kterou medička Lenka opravila až poté, co bárbíně oddělila nohy od trupu. Doufáme, že bárbína nebyla panenka woodoo.
Zažili jsme také kulturní momenty. V Českém Krumlově jsme navštívili grafitový důl a ve Zlaté Koruně venkovní divadlo. Trochu se zpívalo, trochu se pilo (řekl někdo čert?), nejvíc se mluvilo (Pucíkovy historky anebo To jednou na hudebním táboře...), vzpomínalo a plánovalo. Prý za rok jedem zas :) Fotky najdete tady.

Třídní sraz - pět let po.

Před pěti lety jsme se klepali před maturitou, teď se už někteří z nás honosí čerstvým trojpísmenným titulem před jménem. Sešlo se nás osmnáct z jednatřiceti a k tomu třídní, češtinářka a matikářka. Tělocvikář zapomněl.
Nejdřív bylo trochu ticho. Sedli jsme si podobně, jako jsme kdysi seděli v lavicích. Pokukovali jsme po bývalých spolužácích a hodnotili, co a jak se na nich změnilo. Holky pohubly. Kluci přibrali. U třech lidí jsem se musela chviličku zamyslet, kdo to je. Ale po chvíli hovoru a po troše vína se všichni tak nějak začali chovat jako kdysi. Stejná gestikulace, stejná potřeštěnost nebo stejná solidnost, stejná melodie hlasu. Pak se zvedl Čadák a svou vybroušenou rétorikou nás všechny uvítal a vyzval, ať po jednom řekneme, jaký je náš studijní i rodinný stav plus nějakou pikantérii.
Katka, která kdysi v tělocviku necvičila s tím, že si zapomněla spodní prádlo, žije na Novém Zélandu. Váša, která z nás všech nejvíc rozuměla literatuře, studuje na matfyzu povrchové struktury kondenzovaných látek (co to sakra...???). Čadák, nařčen kdysi z toho, že se hodiny ve škole jenom prosměje, začíná doktorát a učí na UTB. Leňa, která celé studium propařila, ted touží po místě učitelky na 1. stupni ZŠ. Hela přišla jako slepý k houslím k desetiletému dítěti. Tereza vypadala jako Kleopatra. Druhou Terku čekají státnice z přežvýkavců. Skoro všichni si zkusili život někde v zahraničí. A překvapilo mě, kolik lidí chce učit nebo už učí.
Pozvané paní profesorky zůstaly stejné. Matikářka mi i po těch letech trochu naháněla strach. Češtinářka nezklamala a měla červené tričko a vtipné poznámky. Ani třídní nezklamala, všechno bylo "naprosto skvělé".
Celkově sraz dalece předčil má očekávání. Příště bychom mohli vzít víc fotek a promítnout si stužkáč :)

Jak buduji kapitalismus

Abych nějak smysluplně využila čas získaný brzkým ukončením semestru, rozhodla jsem se vstoupit do pracovního procesu. Ukázalo se, že sehnat brigádu na pouhý měsíc není zas tak jednoduché. Na jednom místě po mně chtěli absolvovat tři vstupní kurzy, které bych si musela sama hradit (trvaly by pět týdnů a stály patnáct tisíc), jinde chtěli živnostenský list. Nabídky, kde výměnou za diskrétnost a zahraniční klientelu požadovali příjemný vzhled a komunikační schopnosti, jsem vyřazovala rovnou. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a zkusit to v call centru.
Ne, nejsem ten, co vám volá v sobotu po obědě domů a nabízí výrobek nebo smlouvu, naštěstí. To bych asi nedala. Mým úkolem je sjednávat nezávazné informativní schůzky různých firem. Řekněme, že je to nepřímá nabídka produktu nebo služby. Mluvím s lidmi, kteří jsou na své pozici od toho, aby se mnou jednali, takže jsou, dá se říct, snesitelní. Na druhou stranu i tak je to práce vyžadující určitou míru asertivity. A soustředění.
Dnes jsem za hodinu a půl obvolala v určité věci čtyřicet lidí. Mentální běžící pás začal v mé hlavě ke konci směny rachotit tak, že jsem pana Kodýlka omylem oslovila jako Krokodýlka. Chtěla bych věřit, že to neslyšel ani on, ani moje nadřízená sedící za mnou.
Nu, každá zkušenost dobrá a zas jsem se utvrdila v tom, že učitelství je opravdu to, co mám dělat.