Čestmírovské pozdravení

Od příjezdu z Bulharska se můj blog nějak zasekl. Ne že by nebylo o čem psát. Vánoce vyplněné pojídáním a potkáváním lidí přinesly řadu nových poznatků. Například že se za týden dají přibrat tři kila. Že spolužačka z gymplu se rozhodla po desíti měsících známosti do toho praštit a nenápadně se v listopadu vdala. Že jiná spolužačka to v České republice zabalila a odletěla hledat štěstí na Nový Zéland. Že ani několik let vztahu není zárukou toho, že to pak dva lidi zvládnou spolu sami na padesáti metrech čtverečních. Že Hrnča je kvůli mě ochotný ulovit jelena. A další zajímavosti, bohužel hodně z nich patří k řečem, co se šuškají z ucha do ucha, takže cenzura, vážení... :)
Silvestr na Jitřence byl povedený. Přilehlá vesnička Vír mi připomněla Bulharsko. Skoro celou dobu jsme hráli různé hry - od Bangu až ke kostkám. A ani se toho letos moc nerozbilo :D
Celková bilance minulého roku dopadla dobře, rok 2009 můžu charakterizovat slovem "odvaha", což není zlé.
Leden je zatím ve znamení ustalování. Papírování ohledně Erasmu mám zčásti za sebou, další mě čeká. Chystám se na nový semestr a jelikož se cítím být plná duševních sil, právě mám zaregistrováno 70 kreditů včetně kurzu klasické čínštiny :D
Byteček na Vídeňce zažívá poslední změny a vypadá to u nás teď docela jinak, přijďte se všichni podívat. Od Ježíška máme hrozně moc čajů a kafe, tak ať se to zlikviduje. Sušenky si doneste, ty likvidovat zvládám :-P
Taky čtu - po dlouhé době z vlastní vůle, ne kvůli škole - a je to bezva. A sleduju filmy a ovečku Shaun. A vymýšlím, co bude dál, co v létě, co na podzim a za rok. Tenhle zasněžený leden je jako list bílého papíru a ve skříňce mám spoustu pastelek :)

Svojsíkův závod naostro,

tak by se někdy daly nazvat moje příhody. Jako třeba včera.
Ve tři odpoledne začínala na bytě u jedněch kamarádů rozlučková párty s tematikou Vánoc - každý měl připravit nějaký vánoční pokrm z jeho země. Měla jsem po obědě zkoušku, po které jsem se vracela na koleje, takže jsem na párty vyrážela před pátou - s plánem skočit ještě do supermarketu a koupit ingredience aspoň na kokosové kuličky. Jelikož jsem v onom bytě byla předtím jenom jednou, nepamatovala jsem si přesně, jak se tam dostanu. Oksana mi nabídla, že ji mám prozvonit a že pro mě skočí; byt není daleko od supermarketu. Tak jo.
Tak jo. Nakoupila jsem (btw nechápu, proč mají máslo na opačném konci obchodu než margaríny a proč prodávají strouhaný kokos pouze po deseti gramech) a chtěla jsem si prohodit SIMkarty. Jenomže ta bulharská v peněžence nebyla. Ani v peněžence, ani vysypaná v kabelce, prostě zmizela. A s ní všechna moje bulharská čísla, všechny kontakty.
A tak jsem se vydala hledat byt sama. Tušila jsem směr a jak se později ukázalo, tušila jsem ho velmi dobře. Jediný problém byl, že v té čtvrti všechny domy vypadají stejně, ostatně jako na každém sídlišti. To se ale taky ukázalo až později.
Našla jsem dům s průchodem a vchodovými dveřmi, které vypadaly naprosto stejně jako ty správné. Zajásala jsem. Nějaká paní se psem mě pustila dovnitř. Jenomže které patro? Druhé? No možná třetí. Hm, nebo taky ne. Prošla jsem dům dvakrát a za žádnými dveřmi jsem neslyšela angličtinu nebo aspoň večírek. A tak jsem zazvonila v prvním patře. Plešatý pán zdvořile vyslechl moje koktání (Znate li... ima li tuk apartement na polskite studenti?), ale nevěděl. Nevěděli ani ve druhém a třetím patře. Když nevěděla ani domovnice, připustila jsem si, že jsem ve špatném domě.
Vrátila jsem se na hlavní třídu. Setmělo se a začal padat sníh. V zoufalství jsem začala listovat seznamem čísel na české simce. A zázrak se stal. Číslo Siri se mi uložilo do telefonu, ne na ztracenou kartu, jupí! Naťukala jsem zoufalou smsku a dala odeslat. Jenomže samozřejmě číslo nebylo uloženo v mezinárodním formátu, tedy bez trojmístného předčíslí. Neodesláno. Na předčíslí jsem si nemohla vzpomenout. Široko daleko ani noha. V tašce máslo a pět balíčků kokosu. (Taková ta situace, kdy se člověk musí smát sám sobě.)
Co udělá Čech, když je v úzkých? Jde do hospody.
Byl to dobrý tah. Servírka se chvíli bránila, předstírala, že nerozumí a že nemá čas, ale nakonec jsem z ní to předčíslí dostala. To, že Siri měla telefon pohozený kdesi v předsíni a že jsem jí nakonec stejně musela zavolat, to už je detail.
Jo a jestli vás zajímá, jak daleko jsem byla od cíle, tak asi dvacet metrů. Byl to stejný dům, akorát z opačné strany.

Střípečky

O víkendu jsem se po delší době potkala s klukama z Čech; byli na návštěvě v Plovdivu. Kromě toho, že se mě opět snažili opít, mi taky vykládali historku z cesty vlakem. Seznámili se tam s nějakou Bulharkou a jak řeč šla, přišli na to, že ta slečna naprosto neví, že ony mnou tolikrát zmiňované obrácené pohyby hlavou dělají pouze Bulhaři a že zbytek světa to má naopak. Je to hloupá příhoda, ale... pokud šlo o průměrnou obyvatelku této země, lze předpokládat, že podobnou nevědomost můžeme najít i u dalších lidí.
Stojí za úvahu, jak se tito Bulhaři vypořádávají s běžnou zahraniční kulturou. Kupříkladu americký film těsně před koncem: "Vezmeš si mě?" ptá se hlavní hrdina hlavní hrdinky. Ta přikývne, zazní romantická hudba a rozjedou se titulky. A jediní Bulhaři na celém světě odchází domů z kina s hlubokým zklamáním, co že to bylo za divný konec.
(Ještě víc se musí divit, když hrdinka přikývne a těsně před titulky je rychlý střih a obrázek dvojice v kostele. To pak závěr postrádá jakoukoliv logiku!)

Dnes ráno v pět třicet se na chodbě kolejí rozjel večírek (možná spíš raníček). Probudila mě hlasitá bulharská hudba a opilecké hulákání několika hlubokých chlapských hlasů. Pak několikeré třísknutí dvěří. Následoval zvuk automatu na kafe, který stojí těsně vedle našeho pokoje. První kafe, druhé, třetí... hmmzzzzz hmmzzzzzz... hučela mašina a do toho hudba a křik. Snad zakročí vrátná, přála jsem si. Pět minut. Deset. Třinácté kafe. Hmmzzzz. "Kurva," ozvalo z vedlejší postele. "Dobré ráno," pravila jsem já. "Potřebuju čurat, ale mám strach na tu chodbu vylézt," ozvalo se z třetího kouta. Půl hodiny. Přemýšlela jsem, jestli zvládnu zavolat policajty, ale shledala jsem, že bohužel na to moje bulharština nestačí.
Vrátná měla asi taky strach vylézt na chodbu, ovšem proč nikoho nezavolala, to mi je záhadou do teď. Nakonec skoro po hodině řvoucí společnost odešla. Korunu tomu nasadil Petr: prý ať jsem ráda za zážitky na celý život. Bezva.

Na zítřejší den studentů mě mí spolužáci pozvali na chatu. Plánují malý oborový karneval. Vymyslela jsem, že půjdu za bílou paní; v sekáči jsem za tři leva sehnala jednoduché bílé šaty, zřejmě svatební, na hlavu bílý papírový klobouk. Aby všecko bylo tak, jak má, potřebovala jsem sehnat zavírací špendlíky.
Ovšem v Bulharsku nemají galanterie. Ani papírnictví. Hodně věcí prodávají v knihkupectví, takže jsem se vydala tam. Jak se to asi tak řekne, přemýšlela jsem. Zichrhajska nefungovala. Ani špendlík neznali, natož zavírací. "Nevím, jak se to řekne bulharsky," koktala jsem rozpačitě. "Mám dvě plátna a chci mít jedno." Paní zírala způsobem, který bych nazvala velmi tupým. "Pich, pich!" bodala jsem prstem do šály. Nejdřív mi vnucovala kancelářské sponky a potom sešívačku. Ale vítězství přišlo: "Ááá, bezopasna egla!" vykřikla prodavačka - a přikývla. Celá šťastná jsem čekala, až mi špendlíky podá. Nové přikývnutí. Pro změnu jsem tupě zírala já, na co čeká? Pochopila jsem až při třetím přikývnutí. Neměli.

Pátek čtvrtého

Přesně před třemi měsíci jsem opouštěla Brno a přesně za dva týdny opustím Plovdiv. Pomalu se začínám loučit. Ne s mými kamarády, za ty zbývající dva týdny ještě pár večírků stihnem. Spíš to tak nějak rekapituluju a užívám si poslední chvíle tady. Místa, ke kterým mě váže nějaká vzpomínka. A lidé, kteří se stali neodmyslitelnými figurkami na scéně mého Erasmu. Tak například...
Pán, který hlídá před menzou, aby tam chodili opravdu jen studenti. Když nepřijdu přesně na dvanáct, přátelsky mě pokárá, že mám zpoždění. Když přijdu přesně, směje se, že mám velký hlad.
Prastará paní v černých šatech prodávájící na hlavní třídě kytky. Její sortiment: čtyři, pět růží nebo karafiátů v plastové láhvi s uřezaným hrdlem. Většinou se mi chce brečet, když ji vidím.
Moje spolubydlící, které mě naučily, že opravdu nemůžu mít ráda všechny lidi na světě.
Dánka Siri, jeden z nejotevřenějších lidí, co znám. Je dobré ji mít po ruce, když je člověku špatně.
Bulhar Dimitar, protřelý šoumen, ovšem jako muž plachý tak, že jsme si začali myslet, že není na holky. Dokud nebyl uloven křehce krásnou Ukrajinkou Oksanou.
Guljámata bába, šéfka našich kolejí a čerstvá babička, kterou při mém ubytovávání nejvíc zajímalo, jestli máme v Česku jiné hračky, než jaké se dají sehnat v Bulharsku. Musela jsem ji zklamat - Čína vyváží všude stejně.
Turek Alí, černovlasý bohém s modrýma očima, náušnicí v levém uchu a klarinetem pod paží. Dostala jsem od něho skvělou muziku. Doufám, že se bude mít v životě fajn.
Pán hrající loutkové divadlo na hlavní třídě. Ukrajinky Liana a Oksana. Belgičanka Ellen. Moraváci Martin a Zdeněk. Prdelatá učitelka bulharštiny s knírkem a třemi bradami. A desítky dalších.
Možná se všichni tihle lidi znova sejdou - v knize, co jednou třeba napíšu :)

Výlet do Sofie

Konečně se nám podařilo zorganizovat dlouze plánovaný výlet do bulharské metropole. Nám - mně a Ellen, mojí belgické kamarádce, kterou jsem poznala v září tady v Plovdivu a která teď studuje bulharštinu a ruštinu právě v Sofii. Moje návštěva měla kromě funkce poznávací a setkávací také funkci národně reprezentativní, neboť Ellen si u mně objednala jeden a půl litru meruňkovice na párty slavistů, kterou každoročně její katedra pořádá. Tímto tedy děkuji Blatnici pod Svatým Antonínkem, která onu meruňkovici dodala, a doufám, že ta láhev nebyla plná methanolu.
Sofie mě příjemně překvapila. Bulhaři ji líčí jako ohavnou špinavou díru plnou podezřelých barevných lidí. Podle mě je Sofie jediné bulharské město, které je opravdu městem v pravém smyslu slova, jediné místo, kde jsem cítila pulzující život, spěch, cvrkot. Po ulicích jezdí tramvaje a pod ulicemi nové a pěkné metro, obojí je pro mě symbolem reprezentativního města.
Množství tureckých obchůdků, kde se dají koupit šátky na břišní tance, dýmky, luxusní doutníky, vodní dýmky a řada dalších věcí, svědčí o něco větší shovívavosti Bulharů k téhle minoritě; v Plovdivu jsem takový obchod nenašla ani jeden a když jsem se po něm ptala, dívali se na mě jako na anarchistu a revolucionáře.
Samozřejmě i sociální rozdíly jsou znatelnější; nablýskané mercedesy míjí žebráky, staré cikánky prodávají svazečky kopru před výlohou plnou kožichů a toulaví psi se rvou o voňavé igelitky od nákupu.
Co se památek a zajímavostí týká, dá se ovšem Sofie projít za jedno odpoledne. Ruský kostel, mešita, synagoga, lázně, bulvár Vitoša a hotovka, jde se na kafe. Za dva dny s Ellen jsem kafí měla celkem čtyři a dva černé čaje. Srdce mi buší ještě teď, ale bylo to parádní. Probraly jsme naše životy školní, bulharské, milostné, domácí, naše názory na volební právo, jídlo, cestování, muže, Bulharsko, kafe a Vánoce a zavzpomínaly jsme na skvělý jazykový kurs v Plovdivu. Také jsme si přislíbily vzájemnou návětěvu; Ellen je do Brna (a Otrokovic) předběžně objednaná na duben.
Zkrátka a dobře byly to moc pěkné dva dny a mně tu zbývají poslední dva víkendy. První strávím učením, ten druhý rozlučkovou párty ve velkém stylu.
Ale letí to jak voda, že?

Dobro-road-trip (19.-22.11.09)

Pro Olinku, Martinu a Vaška výlet začal už ve středu letem do Bulharska. Já jsem se vydala na cestu ve čtvrtek ráno a setkali jsme se v Sofii. Měla jsem radost, protože jsem pro sebe měla hned tři dobrovolníky, a jaké! :) Celkem bez komplikací se nám povedlo půjčit auto a vyrazili jsme na cestu. Trasa: Sofie - Koprivštica - Veliko Tarnovo - Plovdiv - Rila - Sofia. Já jsem se musela odpojit už v Plovdivu, ale i tak to bylo parádní.
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)

Na hodině

Historická lingvistika je tady můj nejoblíbenější předmět. Jednak je vyučovaný v češtině, jednak mě baví látka, jednak jsem většinu toho už kdysi slyšela, takže teď je to pro mě hlavně osvěžení a rozpomínání.
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?