Do Paříže

C´était tres spectaculaire, c´était magnifique. Výlet do jaroletní Paříže ve dvou... romantika.
Když nás autobus vysadil u Gare d´Est, centrem metropole právě procházel velký manifestační průvod. Viděli jsme ho ale jen z autobusu a doufali, že se mu vyhneme. Zanořili jsme se do metra a začali se věnovat obsáhlým mapám pařížských linek. Je jich celkem 14, z toho některé se větví, křižují se na řadě míst a ve spojujících chodbách nejsou žádné eskalátory, takže se člověk pěkně naběhá, než přesedne, navíc když si občas splete směr, což se nám povedlo naštěstí jenom jednou - a že sedíme ve špatném vlaku jsme si všimli už po jedné stanici, takže jsme si ani moc nezajeli.
Z metra jsme ovšem vystoupili přímo uprostřed skandujícího davu s transparenty. Naštěstí nevládla krvelačná nálada, takže těm lidem nevadilo, že se mezi nimi prodírají dva cizinci s krosnami, a nechali nás odejít. Vyzvedli jsme klíče od bytečku a jeli zpátky metrem na Montmartre. Byt byl krásný s jedinou chybou - netekla teplá voda. Po celodenním povalování v autobusu a pobíhání metrem to byl celkem zásadní problém, ovšem správce nás ujistil, že voda se ohřeje po osmé hodině večer. Neohřála se ani do rána, takže jsem si připomněla, že jsem skaut, a myla jsem se v ledové. Petr se pro tuto příležitost stal skautem taky. Romantika.
S tímto zážitkem jsme o to naléhavěji druhý den žádali o spravení karmy. Francouzi naštěstí výjimečně spěchali a povedlo se.
Naše putování po Paříži bylo dosti tradiční pro všechny turisty: Invalidovna, Louvre, Sacre Coeur, Notre Dame, La Defence, Lucemburské zahrady, nábřeží Seiny, Centre de Pompidou, Belleville. Eiffelovku jsme navštívili celkem třikrát. Nebo spíš až na třetí pokus: poprvé bylo zavřeno třetí patro, do kterého mě chtěl Petr mermomocí dostat, podruhé byly u pokladen nekonečné fronty. Při třetí návštěvě v sobotu večer bylo sice třetí patro zavřené zase a fronty taky nebyly nejkratší, ale už jsme neměli na kdy jindy to odsunout.
Pohled na noční Paříž byl fenomenální. Zima bohužel taky a myslím, že právě Eiffelova věž byla startovní linií mé současné chřipky.
Naše putování po Paříži ovšem nebylo tradiční až zas tak moc, jelikož jsme celou dobu chodili bez mapy. Nevím, zda všichni muži, ale minimálně ten, co tam byl se mnou, disponuje hodně dobrým orientačním smyslem - a minimální ochotou ptát se na cestu. A tak jsme putovali podle Petrovy intuice a většinou poničených map na zastávkách MHD. Samozřejmě to mělo svoje výhody - viděli jsme spoustu krásných uliček, do kterých běžný turista ani nestrčí nos, uliček, kde se skrývá minulost Paříže a skoro ještě zní kroky všech prokletých umělců a bohémů.
Ale taky to mělo svoje nevýhody - nachodili jsme snad tisíce mil a večer se vraceli tak mrtví, že jsme za celý pobyt nevypili ani tu jednu láhev vína, kterou jsme si koupili první večer. Jestli máte někdo chuť na výborné růžové francouzské víno za spoustu peněz, zbytek je ho v lednici v našem bytečku na Montmartru...
Byl to ale moc pěkný a taky dost veselý výlet, a dokonce jsem si kvůli němu založila účet na rajčeti, tak se můžete mrknout na fotky.

Kariérní krůčky

"Dostaneme novou učitelku na hudebku," řekla Nikola. "Ta předchozí odešla dělat kaskadérku."
Vzpomněla jsem si na včerejší angličtinu, jak mi jeden klouček v pěti sekundách mé nepozornosti postavil na hlavu špatně vymytý a mokrý výtvarnický kelímek na vodu a jak mi po obličeji začaly stékat kapky černé barvy.
"Asi dostane za stejné riziko lepší peníze," pravila jsem.

Na zkušenou

Tak prej jo. Prej mě tam pošlou. Ačkoliv ten pohovor v rámci výběrového řízení byl dost trapas a stydím se za něj doteď, přeci jen jsem se do Bulharska hlásila jediná, takže to neměli složité.
Doufám, že to bylo správné rozhodnutí. Že to všichni zvládneme. Že překonám odpor k hmyzu a budu se šváby na svém pokoji žít ve šťastné symbióze. Že zvládnu bulharštinu a azbuku a že se neztratím při každé cestě do školy. A že mě navštívíte :o)
Příští podzimní semestr bych měla odfrčet na Erasmus do Plovdivu.

Kalafuna 2009

Z letošní Kalafuny, víkendového závodu pořádaného skauty z Napajedel, bych chtěla vypíchnout jen některé zajímavé detaily.
Neumím lézt přes plot. Kdyby mě přes něho kluci nepřehodili jak pytel zemáků, visím tam doteď.
Umím slaňovat. Za předpokladu, že lidi kolem mě mají dostatečně pevné nervy a nevadí jim trocha ječení.
Když celý den šlapete sněhovými závějemi jak stroj, můžete se spolehnout, že se vám o tom bude i zdát.
Velký pytlík piškotů do sebe pět hladových lidí dokáže nacpat za čtyři minuty, a to i nasucho.
V určitém momentu při dosažení určité hladiny vody se z mokrých bot stává podomácku vyrobená whirpoolka. Pozor, v zimě v případě zastavení okamžitě zamrzá.
Jednu tužku může při kreslení držet až pět lidí zaráz.
Když oběhnete stokrát strom, netočí se vám příliš hlava, zato žaludek divoce plave.
Do pasti na myši lze ulovit i psa (retrívr).
Když selže klasická turistika, je potřeba zkusit turistiku alternativní (neboli rovnou za nosem).
Skauting je druh psychické choroby.

Džungle před tabulí na vlastní kůži

Včera jsem byla poprvé ve své nové práci: zájmový kroužek angličtiny pro děti prvních a druhých tříd na jedné základce. Vlastně jsou to tři zájmové kroužky po sobě jdoucí a celkem je v nich přihlášeno 40 dětí. Shodou okolností škola včera pořádala pro první stupeň karneval, takže do třídy napochodovaly víly, zvířátka, princezny, čarodějnice a jedna baletka.
Vězte, že idea co nejmenšího počtu žáků ve třídě, aby se jim učitel mohl věnovat pokud možno individuálně, je pouhopouhá zástěrka pro záměr uchránit učitelovo zdraví, konkrétně hlasivky, nervy a vlastně asi i život. I krocení čtyř dětí dorazivších do poslední skupiny bylo šílené - a co teprve prostřední skupina o jedenácti štěbetajících pusinkách.
V první skupině, kde jsou samí prvňáci, se mi jeden chlapeček při dělání prezence nahlásil slovy: "Jasně, bejby, jsem tu," a svoje slova doprovodil zdviženým palce a výrazem, z něhož za pár let bude chlípný. Zbytek dětí ztuhle očekával mou reakci; měření sil nastalo.
Chlapečkovi jsem věnovala ten nejpřísnější a nejzlověstnější pohled, jakého jsem byla schopná. Jeho laškovný výraz se proměnil ve trochu zklamaný, trochu schlíplý obličej a zabrumlal cosi o tom, že si myslel, že se jmenuju Linda Vtipná. Nechápu, kde na to přišel.
V další skupince ztratila jedna malá holčička převlečená za vílu jakýmsi záhadným způsobem punčošky a celou hodinu do mě hučela, abych jí je pomohla hledat, zatímco patnáctikilový chlapeček se pokoušel umlátit třicetikilového chlapečka polštářem a další tři děti jedly hořické trubičky, které byly zřejmě jako dezert k obědu. Moje idea, jak budu celou hodinu na děti mluvit anglicky, se velmi rychle odporoučela, a já jsem pochopila, že si můžu gratulovat, když děti donutím vypracovat triviální pracovní list na téma clothes.
Když skončila třetí hodina a já jsem zvedala dvacet židlí, které ani přes mou opětovnou výzvu děti nepozvedaly, přemýšlela jsem, proč nás ve škole učí tolik odborných věcí, když by stačilo naučit nás jediné: jak se práská bičem.

Pevnost Boyard na fryštácké Elišce

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Dvaadvacet řvoucích dětí mi jako obvykle poskytlo cosi jako mentální antikoncepci, ale taky jsem se po dlouhé době vyřádila. Teda ne úplně, protože nejvíc jsme se Zuzkou musely řádit v kuchyni, ale pár her jsme si taky užily.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a jediné, čím přispěl k akci, byl seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji kuchař chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. A nechápu, proč kuchař vymyslel na nedělní snídani vajíčkovou pomazánku a kakao; nutit děti zapíjet zasedající vejce sladkým mlékem mi přišlo téměř sadistické. Ale přece dvě plata vajec nevyhodíme.
Program se povedl narozdíl od jídelníčku dokonale. Děti lovily mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozily po laně, nechávaly v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedly na čas chleba a z indícií vymýšlely klíčové slovo. Na všechno dohlížel otec Fura důstojný do momenty, kdy se o něm jeden rover vyjádřil, že "už stopadesát let žije ve své věži, kde střeží tajemství orální samohany".
V noci dětem v podkroví pršelo do postelí a na kadibudce mi málem umrzl zadek, zatímco jsem pozorovala pavouka, který na mě mával druhou pravou nohou. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)

Oznámení o změně

Dneska před devátou ranní jsem otvírala dveře mého oblíbeného kadeřnictví. Pořád ještě nerozhodnutá, co si nechám na hlavě vytvořit.
"Vydržte minutku, slečno," poprosila mě kadeřnice a tím mým vlasům podepsala ortel.
Krátké vlasy jsou cool! Postřižinám ještě neodzvonilo! Buďte sexy nakrátko! Emancipace žádá zkrátit! četla jsem v módních časopisech, které jsem si z přebytku času prohlížela.
A tak jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to vždycky chtěla zkusit. Obdivovala jsem celý gympl jednu spolužačku, která nosila centimetrového ježoura, ale v tanečním souboru platil přísný zákaz stříhání, takže jsem jen mlsně polykala sliny. Na pajdáku jsem neměla moc chuť pobuřovat extravagancí, protože fakulta je prodchnuta konvencemi. Lidi s jedním dredem běžně chodí ke zkouškám až na druhé pokusy, pokud dredů mají víc, předmět si automaticky zapisují na další rok.
Ovšem filda umožňuje cokoliv. Vzhledem k tomu, že učitelé jsou ochotni nosit čepičky Santa Clause, dospěla jsem k názoru, že jedna studentka bez vlasů jim vadit rozhodně nebude. A spolužák Peťan mi konečně přestane vyčítat, že nejsem dostatečně impulzívní.
Oznámila jsem holičce své přání; trochu jí povylezly oči a nasucho polkla. Když se chopila strojku, přivřela hrůzou oči. Přece to zas naroste, ne?! Jsou to jenom vlasy, jenom umírající kožní derivát.
Trvalo to jen chviličku. Na zemi se válely nemilosrdně utracené kadeře a hlavu jsem měla zvláštně lehkou. Už žádný gel, žádný lak, žádné otravné foukání. Když mám teď ježka, můžu taky hibernovat?
A už ode mě letos nečekejte žádný aprílový žert, prosím.