Oznámení o změně

Dneska před devátou ranní jsem otvírala dveře mého oblíbeného kadeřnictví. Pořád ještě nerozhodnutá, co si nechám na hlavě vytvořit.
"Vydržte minutku, slečno," poprosila mě kadeřnice a tím mým vlasům podepsala ortel.
Krátké vlasy jsou cool! Postřižinám ještě neodzvonilo! Buďte sexy nakrátko! Emancipace žádá zkrátit! četla jsem v módních časopisech, které jsem si z přebytku času prohlížela.
A tak jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to vždycky chtěla zkusit. Obdivovala jsem celý gympl jednu spolužačku, která nosila centimetrového ježoura, ale v tanečním souboru platil přísný zákaz stříhání, takže jsem jen mlsně polykala sliny. Na pajdáku jsem neměla moc chuť pobuřovat extravagancí, protože fakulta je prodchnuta konvencemi. Lidi s jedním dredem běžně chodí ke zkouškám až na druhé pokusy, pokud dredů mají víc, předmět si automaticky zapisují na další rok.
Ovšem filda umožňuje cokoliv. Vzhledem k tomu, že učitelé jsou ochotni nosit čepičky Santa Clause, dospěla jsem k názoru, že jedna studentka bez vlasů jim vadit rozhodně nebude. A spolužák Peťan mi konečně přestane vyčítat, že nejsem dostatečně impulzívní.
Oznámila jsem holičce své přání; trochu jí povylezly oči a nasucho polkla. Když se chopila strojku, přivřela hrůzou oči. Přece to zas naroste, ne?! Jsou to jenom vlasy, jenom umírající kožní derivát.
Trvalo to jen chviličku. Na zemi se válely nemilosrdně utracené kadeře a hlavu jsem měla zvláštně lehkou. Už žádný gel, žádný lak, žádné otravné foukání. Když mám teď ježka, můžu taky hibernovat?
A už ode mě letos nečekejte žádný aprílový žert, prosím.

Nevěstou

Už se mi zdálo hodně nesmyslů, ale ten dnešní většinu z nich překonal.
Zdálo se mi totiž o mé vlastní svatbě.
Všechno se odehrávalo v aule právnické fakulty MU. Po pravé straně vpředu seděla moje rodina. Vlevo vzadu stáli skauti; viděla jsem Medvěda v jeho zelené zimní bundě, Miru v červené mikině, Zuzku s Tomášem (Zuzka pořád vyskakovala, aby viděla) a další. Tak jsem to nakonec já, kdo má z naší skautské party svatbu jako první, přemýšlela jsem.
Ženich měl sako, které nápadně připomínalo to, ve kterém byl se mnou Dejv ve čtvrtek na obědě. Když jsem šla kolem řečnického pultíku, napadlo mě, že jsme zapomněli pozvat Pekaře, ale pak jsem si vzpomněla, že je vlastně kdesi pryč.
Stáli jsme pod tou freskou, co je v aule na zdi, a přišel chlápek v černém obleku. "Teď dostanete dvacet minut, abyste si rozmysleli, že do toho fakt chcete jít," řekl, "prosím všechny, aby byli potichu." Vyděsilo mě to tou fatálností, začala jsem zběsile přemýšlet, do toho se míchala moje zvědavost, co bude, když řeknu ne - tuhle fantazii mám btw i v reálném životě.
Dvacet minut uteklo strašně rychle. Pořád jsem nevěděla. Chlápek v černém se blížil a protivně se zubil: "Takže, tyvoe, fakt si ji chceš vzít?" ptal se ženicha.
"On řekl ty vole!" začal se smát jeden svědek za námi. Periferním viděním jsem sledovala, jak mamce a babičce zděšením padají čelisty. Zároveň se odněkud vynořil jiný chlápek a šeptal, že už to spočítal a že svatba vyjde každého na tři sta třicet korun, ale že to pořešíme potom.
"No jo," odpověděl ženich na otázku. Oddávající se obrátil ke mně: "A ty, budeš jeho francouzská milenka a miminečko?" Zamyslela jsem se, co to přesně znamená, a nevěděla jsem. Svědek za námi se pořád smál. Myslela jsem že někoho zabiju, a vztek byl zřejmě to, co mě probudilo, takže na prstýnky a polibek už naštěstí nedošlo, kdoví, jak by to všecko dopadlo :D

Výprava na Pustevny

Komu nevadí rozpadající se kadibouda, zamrzlá (a tudíž žádná) voda a kamna s téměř nulovou výhřevností, nechť se ubytuje ve skautské základně v Dolní Bečvě :) Žádný komfort, o to víc dobrodružství, dvě kytary, třináctery hlasivky, BANG! a dobré pití, ideální víkend.
V sobotu jsme vyrazili na Pustevny. Fakt, že jsme těch sedm kilometrů šli tři hodiny, přičtěme hlubokým závějím a poměrně prudkému stoupání, sníh byl všude, v botách nám čvachtalo a zastavit se znamenalo začít postupně umrzat. Ale vítězný pohárek medoviny, miska valašské kyselice a frgál jako dezert naše útrapy bohatě vykompenzovaly :) Mimochodem věděli jste, že bůžek Radegast je vlastně žena? Jeho/její původní zobrazení totiž obsahovalo "mohutná prsa a těhotné břicho". Takže dokonce žena v jiném stavu. Někdo by to měl říct tomu pivovaru.
Večer jsme Ivoška donutili zahrát snad všechny songy, co umí - včetně těch hanbatých (některé byly hanbaté tak, že jsem se styděla ještě dvě písničky potom).
A kafe a čaj ze sněhu, lečoguláš z konzervy a choulení se ve spacáku, jééé, jak já se těším na léto!

Poznatky posledních týdnů

Bruslení je ideální sport pro hrudně vyvinuté ženy.
Nejúžasnější zvíře na světě je hroch.
Žena byla stvořena proto, aby zklidňovala život muže.
Jeřabiny se dají jíst, a dokonce vůbec nejsou špatné.
Existují studenti, kteří si při testu vyžádají těžší otázky, protože původní zadání se jim zdálo příliš lehké.
Žena byla stvořena proto, aby vířila život muže.
I na Nový rok v půl čtvrté ráno najdete v Brně otevřenou hospodu.
Výrobci kozaček předpokládají, že jejich nositelka bude mít s sebou vždy doprovod a Krammerovy dlahy v kabelce.
Vrchol ironie je mít v pokoji téměř nahého krásného chlapa - a muset ho (slovně) utěšovat kvůli zklamání z jiné ženy.
Chovat miminko je super - a pak ho vrátit mamince je super ještě víc.
Nerozhodností lze některé lidi donutit k neartikulovanému řvaní uprostřed ulice.
Filosofie může být pro některé lidi nemocí a lékem zároveň.
Někteří muži konflikty řeší tak, že usnou.

Kšandy

- nejlepší dárek, co jsem v Otrokovicích letos našla pod stromkem. Už samotné slovo kšandy je super. Evokuje ve mně něco pružného, co se dá natáhnout a pustit a natáhnout a pustit, což mi zase připomíná školní lavice a první pokusy kluků rozepnout nám první podprsenky. A když se šle natáhnou víc, jdou použít jako prak nebo jako lano pro přípoj nepojízdného auta k jinému autu.
Ty moje jsou pěkné, žluté, zdobené motivy školních potřeb - evidentně předurčené pro učitelky. Na pravém prsu mám nůžky, na levém tužku.
V případě potřeby se na nich člověk může oběsit, nebo s nimi někoho uškrtit. Mít je na sobě ve mně také vyvolává vzpomínky na horolezecký sedák, lanové centrum a skály.
A konečně... nepadají vám kalhoty. Od Nového roku zakládám Hnutí za návrat kšand do šatníku. Zájemci, závazné přihlášky odevzdávejte mně.

s IN

Prostě se to stalo - můj obraz v zrcadle se zavlnil, ačkoliv já jsem se nepohnula. Opatrně jsem se dotkla jeho hladkého povrchu a moje ruka proplula mírně chladivým závojem zrcadla za něj - nebo lépe řečeno do něj. Zavřela jsem oči a protáhla se dovnitř celá. Bylo to jako projít vodopádem. Říše divů, napadlo mě. Jmenuju se teď Alenka?
Ještě než jsem ale otevřela oči, uvědomila jsem si, že něco není, jak být má: byla jsem nahá, úplně a dokonale nahá. Strom, v jehož stínu jsem stála, byla veliká jabloň a všude se vznášela sladká vůně ovoce. Ucítila jsem hlad. A potom jsem pochopila, jaké mám jméno.

Vánoční besídka se přesunula z potence do aktu...

Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D