s IN

Prostě se to stalo - můj obraz v zrcadle se zavlnil, ačkoliv já jsem se nepohnula. Opatrně jsem se dotkla jeho hladkého povrchu a moje ruka proplula mírně chladivým závojem zrcadla za něj - nebo lépe řečeno do něj. Zavřela jsem oči a protáhla se dovnitř celá. Bylo to jako projít vodopádem. Říše divů, napadlo mě. Jmenuju se teď Alenka?
Ještě než jsem ale otevřela oči, uvědomila jsem si, že něco není, jak být má: byla jsem nahá, úplně a dokonale nahá. Strom, v jehož stínu jsem stála, byla veliká jabloň a všude se vznášela sladká vůně ovoce. Ucítila jsem hlad. A potom jsem pochopila, jaké mám jméno.

Vánoční besídka se přesunula z potence do aktu...

Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D

Na dlažbě

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.

Cestu znám... až tam na sever!

Po delší době jsem zase trošku cestovala. Dánsko nás přivítalo sněžením a ukrutnou zimou, Švédsko jakbysmet. Bojovali jsme alkoholem a tulením.
Malá mořská víla zasněně koukala do dálky, Dánové běhali po parcích a jejich blonďaté hlavy zářily, cihlové domy mi připomínaly Baťovy čtvrtě ve Zlíně. Všude čisto. Všude draho.
Zazimované soukromé jachty mi vrátily můj dávný sen strávit pár dnů na moři a moře samotné ve mně jako obvykle dalo vyklíčit sentimentu a melancholii.
Raději mrkněte na fotky nebo na fotky :)

Hrstková polévka,

to je to, čemu se v posledních týdnech podobá můj život. Od všeho trochu, promíchat, osolit, kořeníčko a srkat ještě horké.
"V tomto světě (...) je člověk buď něčí manželkou, nebo něčí kurvou - anebo na nejrychlejší cestě, jak se stát jedním či druhým." (Irving: Svět podle Garpa)
Na oznámení, že jedu do Kodaně, reagoval kamarád větou: "Pozdravuj Kierkegaarda a vyřiď mu, že ho ještě nepochopili."
Jediné, co člověka pojí se světem, je řeč. Co neřeknete, jako by neexistovalo. Na domýšlení se nehraje. Jazyk je fascinující hračka.
V knihkupectví na České mají v horním patře vedle sebe Bibli, Korán a knihy o sexu. To patro shrnuje člověka v jeho podstatě. Včera jsem se tam dočetla, že ženský orgasmus je čistě praktická záležitost se zásadním vlivem na otěhotnění.
"Nechceš jako domácího mazlíčka obřího afrického šneka?" zeptala se mě právě spolubydlící - veterinářka. Představuju si to v praxi a propadám hysterickému smíchu.
Je skoro půlnoc a já mám nejasný pocit, že mi něco chybí. Rozhodně ale ne barvy života.

Tmáři

Víte, kolik je savců na fasádě Domu pánů z Lipé? A na kolika obručích kolem fontány na Svoboďáku jsou Skácelovy verše? A co jsou orgové? A že úhel je větší než jiný úhel?
V pět odpoledne jsme začali, před třetí ráno jsme končili. TMOU jsme neprošli, už třetí šifra nás odrovnala. Ale...
tým jsme měli skvělý. Nimis neumrzla, ač byla jen v kabátku, a podařilo se jí přečíst šilhavou šifru. Pekař nás nezakousl, ač zkraje se tak tvářil, whisky popíjel jen občas a luštil jak o život. Dejv se nepřestal smát, ani když jsme mu posvačili rohlíky a roztrhali alumatku. Hrnča sršel energií i ve dvě ráno a stále vymýšlel tvůrčí cesty, jak úkol rozluštit, i když to stříhání asi fakt nebylo ono.
Poprvé jsem viděla svoje brněnské kamarády jinak než s pivem a poprvé jsem měla pocit, že fungujeme jako strojek v hodinkách.
Tož dobré to bylo. Jen ještě trochu potrénujem šifry a za rok půjdem na vítězství :D
PS: pár fotek najdete tady :)

Po víkendu na Vysočině

vyplynuly následující otázky:

Když GPS ukazuje, že jste v lese, a vy přitom stojíte na louce po kotníky v potoce, kde je sakra chyba?
Jak se to tak stane, že holandský wetterhound má srst stejně chundelatou jako Pekař hlavu?
Není jistý druh masochismu vypít hned po probuzení šest piv?
Proč, do pytlíku, nikdy nikdo nevydal manuál k pití whisky?
Jaktože ještě nikdo nenavrhl používat tavený sýr Apetito jako pleťovou masku?
Jak dlouho srůstá zlomené žebro?

Taky jsem si uvědomila, že během dvou měsíců, co se stýkám s P-H-D a kol., jsem měla dvakrát vyražený dech, přičemž v předchozích letech mého života se mi to nestalo ani jednou. A moje játra...

Začínám se vážně obávat o svůj život a to ještě nejsme v Číně.