Sjetá :D

Tak jsem pořádně sjetá :D Za čtyři plavební dny sjeli jsme po Vltavě cca 65 km. Skoro každá loď se otočila, titul „mistr Cvak“ obdržel stejně jako vloni Ivoš :D

Mě pokořil akorát první splav ještě ve Vyšším Brodě... najely jsme do jezu nakřivo, háček Zuzka vykvikla, zavřela oči a chytnula se lodě, já jsem zabrala na blbé straně a už jsme se koupaly. Vylovili nás až asi po 50ti metrech nějací cizí kluci a strašně se smáli. Hm.

Počasí nám přálo z padesáti procent: dva dny bylo hezky, dva dny zima... A tak jsme si spálili obličej a utrpěli podchlazení, ale kupodivu nikdo neonemocněl. Můj krizový moment přišel během druhé noci, kdy byla děsivá bouřka a zuřivý déšť a kdy kompletně promokla jedna stěna našeho stanu, takže jsem celou noc odsávala loužičky ručníkem a ten pak ždímala do předsíňky...

Zamilovala jsem se do Českého Krumlova a do náměstí v Budějovicích. Poznala jsem dvě bezva Pražandy. Naučila jsem se nové písně („...kousavá deka kusadlama seká...“) a ověřila jsem si, že vařit na lihovém vařiči jde úplně v pohodě, ne že ne. No prostě i když některé věci nevyšly úplně na sto procent, byla to bezva akce. Tak kam za rok? ;o)

Praha a jak tam bylo

První částí pražského výletu byla svatba mé české kamarádky a amerického kamaráda. Poprvé jsem absolvovala bilingvální obřad a bylo věru zvláštní, když on řekl „I do“ a ona řekla „ano“. Americký pastor byl familiární a vtipný, ještě jsem nezažila, aby se svatebčané během obřadu takhle řehtali... Byla jsem trochu v rozpacích, co říct v rámci gratulace ženichovi, protože on neumí česky a já nevěděla, jestli by pochopil takové ty klasické české svatební věty, ale byl celý dojatý, a dokonce plakal, tak nakonec bohatě stačilo ho obejmout, uf :o)

Ubytovaná jsem byla v Jahodnici u Kuřátkových. Bydlet na takové poetické adrese se mi už dlouho nepoštěstilo. Navíc jsem měla vlastní postel, směla jsem použít koupelnu, dostala jsem najíst i napít, sakra, proč jsem z tama už odjela?

V neděli mě Peťa protáhla celou Prahou. Protože je místní, zná všechny tamní vychytávky – kde mají chutné jídlo za příjemné ceny, kde se houfují turisti, kde dostanete dobré kafe a kde se dá koupit něco zajímavého pro radost. A protože je Peťa taky správná budoucí učitelka, zná ke všem místům nějaké drbíky a umí je výborně podat. Tlesk tlesk.

Jestli vás zajímá, jakou kulturu jsem v hlavním městě zažila, tak to byla výstava převážně hanbatých obrazů umělce Šimandla, dále návštěva kavárny v Lucerně a v neposlední řadě seriál The Big Bang Theory, který tímto všem doporučuju :D

A teď jsem zase doma a přemýšlím, proč tu taky nemáme metro. No každopádně to byl bezva výlet :o)

Zítra...

...bílé šaty, sláva veliká, ano, dobrovolně, ano, God bless you, dorty, prstýnek...
Muž našel ženu, neboť.
Pořád mi nedochází, kolik nám už je let.

Hodně štěstí, Terezko a Joe.

Sonda do hlubin času (škoda že nemám skener)

Z nedostatku jiných podnětů k činnosti vytřídila jsem za poslední dny asi tunu brajglu, co jsem za léta nashromáždila. Nestačila jsem zírat a dost mě to pobavilo. Bylo to jako vracet se zpátky životem, hlavně mě zaujala část dokumentující mé dospívání. Linda v pubertě, no mazec, vážení. Nejdřív jsem našla fotky (i když možná jsem je radši ani najít neměla): klasické dvanáctileté ucho, co neví, jak se má tvářit a kam s rukama, a obrovské okuláry. Pamatuju si, jak jsme je s mamkou kupovaly a jak mi tvrdila, že jsou pěkné a sluší mi. Hm. Akorát byly ty brýle skoro větší než moje hlava a vypadala jsem s nima jak Anežka Vopršálková z dívčího internátu :D

Taky jsem našla nějaké povídky, co jsem zamlada tvořila, a asi pět listů knihy, kterou jsem zamýšlela napsat – evidentně pod vlivem Ludvíka Součka, kterým jsem se tehdy zřejmě právě prokousávala („Kolem dvanácté hodiny, kdy Slunce stojí za Zemi nejvýš, posádka poobědvala, pokud se dá říkat oběd tubě silně koncentrovaného bujónu...“).

Dalším veselým dokumentem je zběsile barevná malůvka nadepsaná jako „Roztomilá zvířátka žijící ve světě pubescentů“. Moje veledílko zobrazuje například „Pařezňouše obecného zcvoklého“, „Vodkáče lákavého dostupného“ nebo „Zdrojmléčky naduté XXLté“.

A sešit nazvaný jako Blbiny, kam jsem si psala všechno, co mě zaujalo, většinou šílené kraviny... pro ilustraci: výroky slavných („Každý odpor je marný.“ Ohm), básničky, vtipy (Mami, dáš nám zase ten dobrý puding? Ne, děti, dědečkovi už nehnisá koleno...), bonmoty (V určitém okamžiku se z každého nářadí stává kladivo.) a další. Taky jsem našla moje první cédéčka – s technem, hip hopem... a Kelly Family.

Oh my goodness :D

Après...

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle mrtvá. Pět dní v kuse osmatřicet a víc, místo dýchacího ústrojí hlenovody a novorozenecký spánkový režim – 20 hodin denně. Během toho týdne jsem stihla v upocených snech znova odstátnicovat a odpromovat, znova jsem absolvovala celý skautský tábor a znova vandrovala Lužickými horami. V jasnějších momentech, když zabral paralen, přemýšlela jsem, co s načatým životem.
„Vždycky mě naštvou lidi, co stojí s báglama před nádražím, protože oni někam jedou a já ne,“ stěžoval si Pekař. Teď mám v sobě podobný pocit. Zuzka s Tomem ve Státech, Lukáš v Řecku, Veronika v Irsku, Petr na Islandu, druhý Petr na odjezdu do Portugalska. Otrokovice najednou zdají se mi maličké a stísněné, příliš známé a nic nenabízející, donedávna neoblíbené Brno rozpřahuje ke mně přátelsky paže a otvírá desítky dveří, které jsem předtím vůbec nechtěla vidět. Tenhle půlrok byl zlomový – a velké díky vám všem, co jste stáli po mém boku, byť mnozí o tom asi ani nevíte :o)
Přišel čas změn, čas přijímání výzev.

Nemoci – sbohem, chuti do života – vítej zpět!

Blouznění

Stoupala jsem k němu po bílých schodech, zpoza něj zářilo slunce a nebylo mu vidět do obličeje. „Pojď ke mně, Aido, neboj se...“ mluvil ke mně povědomým sametovým hlasem. „Ale já se nejmenuju Aida,“ namítla jsem. Stoupla jsem na poslední schod. „Jistěže se jmenuješ Aida,“ usmíval se a vzal mě za ruku. Byl nahý a já taky. Ruce měl chladivé a jemné. Vykročili jsme do zahrady, na obzoru zapadalo slunce a větřík si pohrával s větvemi stromů. U potoka poklekl a nabral vodu do dlaní. „Umyj se, Aido,“ vybídl mě, „půjdeme spát.“
Položil se vedle mě a svou chladivou rukou přikryl moje horké čelo. Usmála jsem se... Vtom se jeho prsty sevřely, zabolelo to, do tváře se mi zaryly nehty. Obličej i ruce mu začaly pokrývat šupiny. Vysmekla jsem se a utíkala pryč, ale zvedl se vítr a stromy mi do cesty kladly svoje větve. Za sebou jsem slyšela supění a sykot, naplnila mě panická hrůza a strach z bolesti... jen se dostat ke schodišti... ale hladina potoka se zvedla, přede mnou byla obrovská řeka... a za mnou zvuk plazícího se těla. V slepé naději na zázrak jsem vkročila do vody, ale byla ledová a prudce vířící... uklouzla jsem a hladina se nade mnou zavřela.

S báglem do lesů, ženám vstup zakázán

S naivitou sobě vlastní vydala jsem se o víkendu na vandr s pěti hochy. Půl tisíce kilometrů od domova do severočeských hvozdů. Byla to poučná výprava uvozená těmito slovy: „Na tomhle vandru žádná ženská není.“ A tak jsem se na tři dny stala mužem. Teď, kdy jsem opět ženou, uvědomuju si tyto zásadní poznatky.

Muž musí mít vždycky pravdu. Úkolem ženy je zařídit, aby pravda pošla z muže.
Muži jsou přírodní tvorové. Základní kombinace vychází z býka, dogy, páva, kohouta, slepice, krocana, prasete a paviána plus příměsi. Mezi sebou se oslovují vole.
Ženy jsou podle mužů totálně apatické bytosti - mužská zvědavost nezná mezí.
Muže lze vyhecovat k čemukoliv na světě.
Nezáleží příliš, jaké vzdělání muži mají. Oblíbená témata jsou ženské, stroje, chlast, o jiných se hovoří jen málo.
Čím drsnější výrazy, tím lepší pozice ve společenství.
Soucit muže je stručný a věcný (tobě teče krev, tu máš náplast... vypij ten coldrex hned teď!)
Muži milují zkratky, hlavně ty, co objeví oni sami.
Všichni muži touží být Chuckem Norrisem.