Zítra...

...bílé šaty, sláva veliká, ano, dobrovolně, ano, God bless you, dorty, prstýnek...
Muž našel ženu, neboť.
Pořád mi nedochází, kolik nám už je let.

Hodně štěstí, Terezko a Joe.

Sonda do hlubin času (škoda že nemám skener)

Z nedostatku jiných podnětů k činnosti vytřídila jsem za poslední dny asi tunu brajglu, co jsem za léta nashromáždila. Nestačila jsem zírat a dost mě to pobavilo. Bylo to jako vracet se zpátky životem, hlavně mě zaujala část dokumentující mé dospívání. Linda v pubertě, no mazec, vážení. Nejdřív jsem našla fotky (i když možná jsem je radši ani najít neměla): klasické dvanáctileté ucho, co neví, jak se má tvářit a kam s rukama, a obrovské okuláry. Pamatuju si, jak jsme je s mamkou kupovaly a jak mi tvrdila, že jsou pěkné a sluší mi. Hm. Akorát byly ty brýle skoro větší než moje hlava a vypadala jsem s nima jak Anežka Vopršálková z dívčího internátu :D

Taky jsem našla nějaké povídky, co jsem zamlada tvořila, a asi pět listů knihy, kterou jsem zamýšlela napsat – evidentně pod vlivem Ludvíka Součka, kterým jsem se tehdy zřejmě právě prokousávala („Kolem dvanácté hodiny, kdy Slunce stojí za Zemi nejvýš, posádka poobědvala, pokud se dá říkat oběd tubě silně koncentrovaného bujónu...“).

Dalším veselým dokumentem je zběsile barevná malůvka nadepsaná jako „Roztomilá zvířátka žijící ve světě pubescentů“. Moje veledílko zobrazuje například „Pařezňouše obecného zcvoklého“, „Vodkáče lákavého dostupného“ nebo „Zdrojmléčky naduté XXLté“.

A sešit nazvaný jako Blbiny, kam jsem si psala všechno, co mě zaujalo, většinou šílené kraviny... pro ilustraci: výroky slavných („Každý odpor je marný.“ Ohm), básničky, vtipy (Mami, dáš nám zase ten dobrý puding? Ne, děti, dědečkovi už nehnisá koleno...), bonmoty (V určitém okamžiku se z každého nářadí stává kladivo.) a další. Taky jsem našla moje první cédéčka – s technem, hip hopem... a Kelly Family.

Oh my goodness :D

Après...

Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla takhle mrtvá. Pět dní v kuse osmatřicet a víc, místo dýchacího ústrojí hlenovody a novorozenecký spánkový režim – 20 hodin denně. Během toho týdne jsem stihla v upocených snech znova odstátnicovat a odpromovat, znova jsem absolvovala celý skautský tábor a znova vandrovala Lužickými horami. V jasnějších momentech, když zabral paralen, přemýšlela jsem, co s načatým životem.
„Vždycky mě naštvou lidi, co stojí s báglama před nádražím, protože oni někam jedou a já ne,“ stěžoval si Pekař. Teď mám v sobě podobný pocit. Zuzka s Tomem ve Státech, Lukáš v Řecku, Veronika v Irsku, Petr na Islandu, druhý Petr na odjezdu do Portugalska. Otrokovice najednou zdají se mi maličké a stísněné, příliš známé a nic nenabízející, donedávna neoblíbené Brno rozpřahuje ke mně přátelsky paže a otvírá desítky dveří, které jsem předtím vůbec nechtěla vidět. Tenhle půlrok byl zlomový – a velké díky vám všem, co jste stáli po mém boku, byť mnozí o tom asi ani nevíte :o)
Přišel čas změn, čas přijímání výzev.

Nemoci – sbohem, chuti do života – vítej zpět!

Blouznění

Stoupala jsem k němu po bílých schodech, zpoza něj zářilo slunce a nebylo mu vidět do obličeje. „Pojď ke mně, Aido, neboj se...“ mluvil ke mně povědomým sametovým hlasem. „Ale já se nejmenuju Aida,“ namítla jsem. Stoupla jsem na poslední schod. „Jistěže se jmenuješ Aida,“ usmíval se a vzal mě za ruku. Byl nahý a já taky. Ruce měl chladivé a jemné. Vykročili jsme do zahrady, na obzoru zapadalo slunce a větřík si pohrával s větvemi stromů. U potoka poklekl a nabral vodu do dlaní. „Umyj se, Aido,“ vybídl mě, „půjdeme spát.“
Položil se vedle mě a svou chladivou rukou přikryl moje horké čelo. Usmála jsem se... Vtom se jeho prsty sevřely, zabolelo to, do tváře se mi zaryly nehty. Obličej i ruce mu začaly pokrývat šupiny. Vysmekla jsem se a utíkala pryč, ale zvedl se vítr a stromy mi do cesty kladly svoje větve. Za sebou jsem slyšela supění a sykot, naplnila mě panická hrůza a strach z bolesti... jen se dostat ke schodišti... ale hladina potoka se zvedla, přede mnou byla obrovská řeka... a za mnou zvuk plazícího se těla. V slepé naději na zázrak jsem vkročila do vody, ale byla ledová a prudce vířící... uklouzla jsem a hladina se nade mnou zavřela.

S báglem do lesů, ženám vstup zakázán

S naivitou sobě vlastní vydala jsem se o víkendu na vandr s pěti hochy. Půl tisíce kilometrů od domova do severočeských hvozdů. Byla to poučná výprava uvozená těmito slovy: „Na tomhle vandru žádná ženská není.“ A tak jsem se na tři dny stala mužem. Teď, kdy jsem opět ženou, uvědomuju si tyto zásadní poznatky.

Muž musí mít vždycky pravdu. Úkolem ženy je zařídit, aby pravda pošla z muže.
Muži jsou přírodní tvorové. Základní kombinace vychází z býka, dogy, páva, kohouta, slepice, krocana, prasete a paviána plus příměsi. Mezi sebou se oslovují vole.
Ženy jsou podle mužů totálně apatické bytosti - mužská zvědavost nezná mezí.
Muže lze vyhecovat k čemukoliv na světě.
Nezáleží příliš, jaké vzdělání muži mají. Oblíbená témata jsou ženské, stroje, chlast, o jiných se hovoří jen málo.
Čím drsnější výrazy, tím lepší pozice ve společenství.
Soucit muže je stručný a věcný (tobě teče krev, tu máš náplast... vypij ten coldrex hned teď!)
Muži milují zkratky, hlavně ty, co objeví oni sami.
Všichni muži touží být Chuckem Norrisem.

S modrým lejstrem

Vyhlašuji soutěž o ceny hodnotné:
Kterápak dívčina je teta Linda? ;o)

Žena, manželka a matka za volantem

Datum a čas: 15.7.2008, 18.30 – 20.15 SEČ
Trasa: Kyjov – Otrokovice

Otec: proč se rozjíždíš do kopce na dvojku?
Mamka: šak už jsem jela, auto už se hýbalo...
Otec: ne, dvojku tam mělas od začátku!
Mamka: nekecej mi do toho!
O dvě minuty později (stále v kopci):
Otec: ale přidej, přidej! Nebo budeme doma zítra ráno!
Mamka: mám nohu na podlaze, už to víc nejde... a mlč!
Za pět minut na křižovatce:
Mamka: ježiš... jsem na hlavní, nebo ne? Jsem na hlavní, Jarku?
Otec: nesleduješ značky! Sleduj je!
Mamka: a jsem na hlavní?
Otec: panenkomarja, děcka rozlučte se se spolužákama... jsi na hlavní!
Později na rovné dlouhé široké cestě:
Otec: zařaď pětku a jedem.
Máti: pětku?! Proč? Jedu jenom osmdesát a rychleji nepojedu!
Otec: tak to, děcka, toho Shrecka nestihnete, maminka nezařadí pětku.
Vaneska: ale já ho chcu vidět!
Mamka: máme ho nahraného! Nepotřebuješ to sledovat dneska!
Otec: ježišmarja pozor, cyklista, jeď od toho kraje!
Máti: ale když já mám strach, že se srazím s kamionem...
Za deset minut:
Otec: ke středu, jeď ke středu, nevymetej laskavě ty příkopy nebo se budem koulet přes střechu...
Mamka: nestresuj mě... proč jsi tak protivný, já nevím! Nedělej chytrého!
Natali: to je, tati, jak když slibovals, že nám z počítače vymontuješ harddisk!
Otec (k mamce): žes ty mě v té Topolné našla... jak by mně bylo bez vás dobře! A jeď k tomu středu!
Máti: kdybych tě nenašla, dodneška by ses válel pod duchnou a nechal se od maminky krmit! Tamta značka znamená, že tu budou koleje?
Buch buch...
Otec: ježišmarja, podvozek... moje autečko, můj mazánek...

Já jsem věděla, proč nechci řídit.