Rozhovor (ale neberte všechno úplně vážně)

linducha (10:23 odp.) : já bych tak byla chlapem... hned teď... vůbec bych se tomu nebránila
Kure (10:24 odp.) : já jo.. není to taková legrace
linducha (10:24 odp.) : v čem to třeba není legrace?
Kure (10:24 odp.) : chlapi myslí jen na jednu věc... to by byla za chvíli nuda
linducha (10:25 odp.) : upřímně - začínám věřit tomu, co říká bratránek... že ženské myslí na sex mnohem častěji než chlapi :-D
Kure (10:25 odp.) : myslíš??
linducha (10:25 odp.) : hm... když posloucháš v hospodě rozhovory... chlapi se baví o počítačích... o autech... o mobilech... a o babách... ženské se baví o vztazích... většinou k chlapům
Kure (10:26 odp.) : něco na tom bude
linducha (10:26 odp.) : chlapi nic moc nehrotí
Kure (10:26 odp.) : no to ne
linducha (10:26 odp.) : mně to tak přijde... myslím obyčejné chlapy... celý život se o ně někdo stará... ženská by se kvůli nim přetrhla, aby byli spokojení
Kure (10:27 odp.) : maminka----přítelkyně---manželka---ošetřovatelka---hrobař - jasná statistika
linducha (10:27 odp.) : a když jim něco nedojde a někdo jim to vyčte, pokrčí rameny a řeknou: jsem tupý chlap :-D
Kure (10:28 odp.) : to je ovšem alibismus
linducha (10:28 odp.) : je, ale my jim na to pokaždé skočíme... uznej
Kure (10:28 odp.) : jo, tak to je fakt
linducha (10:29 odp.) : :-) a proto bych chtěla být chlapem... ne proto, abych si mohla nevím co
Kure (10:29 odp.) : teď si taky můžeš kdo ví co... ale bude z tebe kráva a ku*va
linducha (10:29 odp.) : :-D přesně... a tak jsem hodná a milá dívka a čekám na prince na bílém koni... který je ale tupý chlap, takže mu nedochází, že na něho čekám... z tohoto důvodu stává se z ženské lehká děva a kráva
Kure (10:35 odp.) : problém je ten, že oni někdy překvapí... chlapi
linducha (10:37 odp.) : dostalas snad dneska nějakou valentýnku?
Kure (10:38 odp.) : jo, od Janči N.

Lidi se mi diví, že Brno nemám ráda, ale...

...nejen v alejích může být nablito, brněnské ulice s koláčkem na každém rohu jsou toho důkazem...

...věřím, že psi by opravdu rádi konali svou potřebu na trávě a pak všechno zahrabali, ale všudypřítomný betonový trávník tuto možnost neposkytuje a páníčkové se neobtěžují... a v Brně žije hoooodně psů...

...kluk kráčející přede mnou hulil jak komín a nehulil obyčejný tabáček... dokouřil a ležérním gestem odhodil nedopalek, který vzápětí přistál na mé botě... bez omluvy...

...opět mě málem srazila tramvaj...

...žebráci se maskují za pouliční umělce a ve snaze zaujmout chodce fučí do foukací harmoniky a chřestí plastovou kasičkou... znervózňují mě...

...smog byste si mohli nakrájet, odnést domů v batůžku a vydávat to za abstraktní umění...

Tak se nezlobte, že jsem radši v Otrokovicích.

Mise Kalafuna 2008

V pátek jsme potmě dorazili na přidělené tábořiště – údolíčko pod lesem protkané potokem. Nanosili jsme dřevo na oheň a čekali na instrukce. Upečte si kuře a najděte ostatní týmy, přikázaly nám dvě zakuklené osoby. A tak Jura s Janou tvořili večeři a já s Medvědem jsme se vydali na tříhodinovou pouť poli, lesem a bažinami. Po cestě jsme ztratili několikrát nejen sami sebe, ale taky mapu, předvedla jsem ukázkový držkopád a předšpinila oblečení (hlavní špinění se odehrávalo celý následující den).

Noc ve stanu byla pekelná; ještě nikdy mi nebyla taková zima. (Btw přehodnotila jsem svůj názor na léto.)

Ráno jsme se sbalili a dle pokynů SOS obálky (šifru jsme prostě nerozluštili) vyrazili kamsi k božím mukám. Tam jsme dostali další tři obálky: s úkoly, s průběžnými úkoly a s místy. Zásadní význam měly kartičky s místy, které určovaly náš další cíl – jenomže náhodným losem. Měli jsme ovšem víc štěstí jak rozumu, protože nám naše místa relativně navazovala. Někteří chudáci lítali tam a zpátky jak blázni... navíc se nejednalo o místa právě pohromadě: bazén, hrob pana Horáka, kravín, posed, pštrosí farma, pramen, kašna... a k tomu úkoly a průběžné úkoly (třeba postavit stan na frekventovaném místě, nakrmit kachny...)

Náš tým (resp. jeho 3 čtvrtiny, 4. čtvrtka odpadla) dorazil jako předposlední v 21.15. Poslední kilometry jsem šla jen silou vůle, ono se taky po dvanácti hodinách pochodu není co divit. Pocit, že máte vykloubené kyčle, nohy jeden velký puchýř, záda otlačená od krosny...

Děkuju Medvědovi za motivaci, Jurovi za vtípky, Janě, že neumřela, a všem dohromady za to, že vydrželi mé záchvaty hysterického smíchu :D

Jsem... brejlovec :D

Je to teď takové zvláštní období. Jen jsem vám to chtěla říct, abyste věděli, že teď je čas, kdy mi můžete říkat špatné zprávy :o) Zoe spí hlubokým spánkem, na dobrou náladu zjevně nereaguje. Samou veselostí nemůžu usnout. Vůči lidem, kteří mě jindy spolehlivě dokážou vytočit, jsem najednou nějak odolnější. I déšť se tváří jako nejpříjemnější atmosférický jev na světě. Dokonce se ani nebojím státnic a bakalářku píšu s klidem pasoucího se slona. Nic se nezdá být problémem, všemu nepříjemnému se jde zasmát.

Nežiju zatím moc dlouho, zkušenost ale říká, že za některou další zatáčkou se horská dráha mého života zase skloní dolů... hmm... ovšem... tatáž zkušenost taky říká, že ani dolů se nedá jet donekonečna. Tak jsem zvědavá, co bude dál. Opravdu jsem zvědavá.

Něco se děje. Ale co? Dneska mám chuť filosofovat. A dnešním módním trendem jsou ty nejrůžovější brýle na světě.

Poetický večer

„Pepíku, Pepíku... Pepíku, Pepíku,“ recitovaly jsme s Peťou včera v hospodě. Kluci hleděli jak zjara, tak jsme jim vysvětlily, že se jedná o absolutní verš. „Když jsem já šel okolo vrat, zakopl jsem o kolovrat,“ dodala Petra. „Naše staré hodiny bijí čtyři hodiny,“ pravila jsem já.

Ivoš se zamyslel: „V teráriu varan jde na rande.“

„Já bych vám řekl baladu o kypré Margot, ale je to hrozně sprosté,“ zapojil se Mira. Jura pookřál a zasvítily mu oči. André naopak nevzrušeně srkal kofolu přemítaje zřejmě o varanovi.

„Wooboobooboooo,“ souhlasil John.

Netušila jsem do včerejška, jaký mají roveři smysl pro poezii.

(Teď jsem si ještě vzpomněla na náš oblíbený anaforický verš „Ona má, ona má, ona má pystíčky odulé jako dvě cibule.“)

A proto studuju češtinu :D

Výlet na ekofarmu

Autobus nás vysadil ve Hvozdečku. Na ukazatelích jsme četly nápisy jako Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko... Zuzka se doslova tetelila rozkoší :o) Přes kopec jsme dorazily do Střemeníčka a na farmu nás jadrnou hanáčtinou nasměroval jakýsi pán v garáži. Až na druhý den nám došlo, že když říkal „slópe, slópe“, myslel tím sloupy, kolem kterých jsme měly jít...

Vyšly jsme za dědinku, padal soumrak a od lesa se přikrádala mlha. Za božími mukami doprava a z kopce dolů... a v údolíčku se vynořilo veliké osamělé stavení a okna svítila do tmy jako v pohádce...

V podobně romantickém duchu se nesly celé tři dny, které jsme na farmě strávily. Teda... nejdřív nás málem sežrali dva obrovští psi, což moc romantické nebylo, pravda... Naštěstí jsem rafinovaně zakoupila ve zverimexu psí keksy, takže jsme řvoucí tlamy bandogů mohly naplnit něčím jiným než našimi těly.

Druhý den jsme pekly chleba a už vím, proč babička ze Starého bělidla byla na děcka naštvaná, když hodily kůrku na zem. Nevěřila bych, co je to práce, než se z asi milionu zrnek žita a špaldy udělá chleba. Fakt, makaly jsme na tom tři ženské aspoň dvě hodiny plus dvouhodinové roztápění pece a výsledkem byly tři malé a mírně sražené bochníčky, které padly k večeři a snídani.

A krmily jsme kozy, Sylva nás u toho potrkala a Zlatka vlezla do koše se senem a Kozlík dováděl jak urvaný z řetazu a Karolínka se bála... a kocourek Radeček se chtěl v jednom kuse mazlit a kočka Arika hryzala, mrcha jedna... a taky jsme sekaly dřevo... asi tunu...

Prostě skvělé tři dny se skvělými lidmi :o) A Zuzce velký dík.

Boj o čest ve Třídě

Prý si to moc beru a asi to je pravda, ale já vám to prostě musím říct. Na radu jednoho a za pomoci druhého kamaráda dostala jsem se k filmu Klass. Estonsko, 2007. Na motivy skutečné události. Psycho. Je vám asi tak 16. Chodíte s nejhezčí holkou ze školy. Vašeho spolužáka šikanují. Jede v tom celá třída. A tak se za něho postavíte, protože jde o čest. Jenomže začnou šikanovat i vás. Přestanete ho bránit? Jde o čest... Pak vás označí za buzíky. Ta holka, které jste tolik věřili, vás opustí – kvůli tomu, že vám šlo o čest. S nožem pod bradou jste donucení udělat něco, co dělají gayové. Rodiče ani škola nezvládají situaci. A tak se nakonec rozhodnete uchránit svou čest aspoň sami před sebou....

Pořád si maluju svět růžově, ale tahle sprcha byla docela hodně studená. Hm.