Ordinace v zelené zahradě

„Tak co vás trápí, posaďte se“ usmál se doktor. Nebylo mu jistě víc než třicet. Židle byla koženková a zatraceně nízká, takže jsem málem upadla.

„Mně se stala taková věc... přivřela jsem si prsty do dveří,“ řekla jsem rozpačitě.

„Ani se nedivím,“ sledoval pobaveně, jak se opatrně usazuju na jeho příliš nízké židli. Polila mě červeň.

„Bydliště...“ tázal se, ťukaje do počítače. „Škola...?“ „Masarykova universita v Brně.“

„Fakulta?“ „Pedagogická.“

„Obor?“ „To se tam snad nepíše, ne?“ vrčela jsem, ale odzbrojil mě úsměvem. „Čeština – občanka.“

Zvedl obočí a přestal ťukat. „Napajedla v šestém pádě?“

„Napajedlech i Napajedlích, je to dublet,“ řekla jsem suverénně (nejenom ty znáš cizí slova!), i když jistá jsem si nebyla. „Dobrá, paní učitelko, tak si běžte na rentgen.“

„Nejsem paní a učitelka ještě taky ne,“ pravila jsem pedantsky.

Za deset minut jsem naproti němu seděla znova. Pobídl mě, ať se podívám na prosvícený snímek. „Tak co tomu říkáte?“ ptal se jak na nějakém lékařském konziliu. Napadlo mě jenom něco jako whau, vidět svoje kosti se nepoštěstí každý den, ale to asi slyšet nechtěl.

„Nejsem přece medik,“ bránila jsem se. „Vy to nevidíte?“ divil se ironicky a já měla chuť ho praštit. Asi to vycítil, ukázal tedy na jako vlas tenkou čárečku a oznámil mi radostně: „Máte to zlomené, paní učitelko!“

Než jsem se vzpamatovala, dával mi asistent dlažku. Doktor mezitím psal zprávu pro mou doktorku. Buše do klávesnice, upřel na mě modrý pohled: „Na ty chyby se nedívejte, paní učitelko.“

„Opravím je červeně a pošlu vám to zpátky!“ Co si o sobě myslíš, floutku?!

Při odchodu jsem si spletla východ a vstup na sádrovnu. Oboje dveře byly bílé, což mě zmátlo. S líbezným přáním pěkného večera sledoval mě ten tajtrlík, jak lomcuju klikou zamčených dveří...

Docela veselý večer.

Zážitky z Cejlu

Šla jsem si na pavlačák pro Moničku, mou romskou žákyňku. Zatímco se oblíkala a balila „kabelu“, začali se mnou konverzovat dva klučinové. Nejprve chtěli mermomocí se mnou a Monikou na doučování. Nevím, co si představovali, že tam děláme, pochybuju, že by tak toužili po čtení a psaní. Pak mi ten jeden nechtě dupnul na nohu. „Au!“ zavyla jsem a když se k ničemu neměl, vyjádřila jsem názor, že by se mohl omluvit. Chlapeček se na mne drze podíval a dupnul mi na nohu znova – tentokrát cíleně. Prudce jsem ho odstrčila a pro případ dalšího útoku jsem mu slíbila pár facek.

Pak konečně došla Monika. Jenomže ještě než jsme opustily dvůr, otočila se a zavolala na „mamu“, aby jí hodila žvýkačky. Tento výkřik se stal příčinou rychlého a nemilého řetězce událostí.

Z třetího patra přiletěl balíček žvýkaček. Monika je rychle sebrala ze země a utíkala pryč. Příčinu jejího úprku jsem pochopila rychle – oba hošíci se s bojovným řevem rozběhli za ní, respektive za žvýkačkami. Došla jsem důstojným krokem před dům a spatřila jsem zmítající se změť hnědých rukou a nohou. Jekot sílil. „Nechte toho, to se nedělá!“ vykřikla jsem, ale už v momentě, kdy se mi slova tvořila v ústech, jsem věděla, že budou k ničemu. Zůstala jsem chvilku bezradně stát, pak jsem se neohroženě vrhla do řvoucího klubka – přece nebudu zdálky pozorovat, jak mi tlučou žačku!

Popadla jsem jednoho kluka a odtrhla jsem ho od Moniky. Druhý tím ale dostal víc místa pro nápřah, čehož za skandování „Dej sem žvýkačky“ okamžitě využil. Zkrátka a dobře – nestačila jsem na ně ani zdaleka a cítila jsem, jak moje autorita i důstojnost mizí kdesi za Svratkou a ještě dál. Nakonec situaci vyřešila Moniččina maminka, která začala na kluky svým vytrénovaným hlasem romsky řvát tak, že bych i já zalezla pod stůl, kdyby tam nějaký byl. Kluci konečně vypadli, Monika se otřepala a šly jsme.

Napadlo mě, že vlastně nevím, jestli chci být učitelka.

Krásně v krásném

Nalíčit, natáhnout punčošky (opatrně, ať se neroztrhnou), vybrat halenku a projít se zkusmo po bytě ve střevíčkách (po půl roce si nohy odvykly). Sraz v šest. Kluci výjimečně v kvádrech, vzorně uvázané kravaty a čerstvě oholené tváře. Premiéra muzikálu Kabaret z nás udělala aspoň na pár hodin jiné lidi.

Divadlo bylo plné, 19. řada uprostřed slibovala poměrně dobrý výhled. Ještě než představení začalo, zaujal mě pohled na hlavy lidí před sebou. Barevné, nadýchané, malé, velké, kudrnaté... sem tam záblesk pánské plešky, napadlo mě přirovnání k jelenímu zrcátku.

Představení bylo pro mě hodně silné po všech stránkách. Uchvátil mě děj (jsem prostě úchylná na špatné konce), písničky i taneční choreografie.

Pak jsme si šli sednout do jakéhosi podniku. Dvě deci sladkého vína mě uvedly do rozverné nálady; to je tak, když člověk večeří v pět a pak pije na prázdný žaludek. Smáli jsme se a hráli jsme fotbálek a diskutovali jsme o divadle... po dlouhé době parádní sobotní večer :o)

Pán s berlemi

Jela jsem ze Zlína, když se do dveří trolejbusu vpotácel podivný chlápek. Sotva stál na nohou, jednak proto, že měl dvě berle, jednak proto, že byl silně pod vlivem alkoholu. Spíš upadl než se posadil na volné sedadlo, na berle si položil bradu a upřel pohled kamsi do dálky. Měl ošuntělou bundu a pytlovité rifle, zarostenou tvář a mastné vlasy. Fascinovaně jsem ho pozorovala – celou dobu se totiž usmíval.

Zatímco já jsem s mírnou hysterií četla šílenou knížku o evropské integraci, zatímco za mnou si dvě ženy navzájem stěžovaly na své manžely a děti, zatímco přistupovali a vystupovali uhonění lidi jedoucí z práce... ten muž se usmíval. Občas zaostřil zrak na tři macaté paní, které seděly naproti němu, a pak se zase začal usmívat; snad mu připomínaly nějakou jeho milenku, manželku nebo možná matku. Fyzicky ve světě se mnou, psychicky ve světě svém a jenom svém. Zas mě to vyděsilo. Zas ta úvaha, že jsme vlastně pořád sami.

Žijeme všichni ve svém duševním světě, ve své vlastní kouli, a ta koule je jenom pro jednoho, nelze ji sdílet s jinou lidskou bytostí. Dokonalá samota. Běží mi z toho mráz po zádech.

Někteří lidé zvou do své koule transcendentální bytosti; Boha, Alláha, Dia, Manitoua a další. Jiní utápí samotu v alkoholu stejně jako ten usmívající se pán. Někteří lidé zahrnují partnera zničujícím zbožňováním, jež přináší iluzi sdílení světa. Jiní píšou knihy nebo aspoň na blog a vtělují do písmenek obrazy svého světa. Někteří kombinují více způsobů. Ha.

Ironií by ovšem bylo, kdyby i fyzický svět byl jenom fantazií uvnitř mojí koule; v noci mi připadají skutečné sny, ve dne pozemský svět; čemu lze věřit?

Ajajaj. Zas jsem se do těch myšlenek zamotala. A to všecko ten pán s berlemi.

10.10.1985 a dvaadvacet let poté

Vstávala jsem v osm, dala jsem si spršku, koláček a jablko a vyrazila do školy... tělocvik, oběd, přednáška, přednáška, seminář. Doučování, v pekařství koupit něco k jídlu a fofrem na bus domů. Docela obyčejný den.

Docela obyčejný den?

V 05.43 cinkla první smska. Než den skončil, přišlo jich několik desítek. Po příjezdu do Otrokovic na zastávce stála Zuzka. S dortem, kytkou a dárkem v náručí. Pak jsem ještě na pozvání kluků utíkala do Vegas. Dostala jsem bonboniéru a tři mlaskavé pusy.

Děkuju vám všem, co jste si vzpomněli :o) Hodně to pro mě znamená.

Nakupovací uragán

Kamarád Mireček mě poprosil, abych s ním jela nakupovat. Prý si sám nic nevybere a potřebuje nutně kalhoty a triko... Souhlasila jsem, proč ne. Už když mi to říkal, rozhodla jsem se, že košile bude nejlepší volba; košile na mužích totiž zbožňuju :o)

Nejdřív jsme šli do C+A. „Tak jakou máš velikost?“ ptala jsem se u stojanu s riflemi. „No... nevím...“ krčil bezradně rameny, potom sáhl po kalhotách velikosti malý cirkusový stan. „To ti bude velké,“ pravila jsem znalecky. „Myslíš?“ podivoval se a já pochopila, že to musím vzít do svých rukou. Nahnala jsem ho do kabinky. Na prvních dvou kusech jsem zjistila pas a délku, čtvrté si koupil. „A co tohle, to se ti nelíbí?“ otázala jsem se s líbezným úsměvem ukazujíc na elegantní černou košili s jemným bílým proužkem.

„Lindo,“ podíval se na mě důrazně, „já si musím koupit něco, co mi zachová aspoň trochu metalový styl...“ Pokývala jsem hlavou a chtělo se mi smát. Metalový styl v C+A?

V dalším obchodě jsem na to šla od lesa. „Běž do kabinky, donesu ti něco, o čem si myslím, že ti bude slušet... za vyzkoušení nic nedáš.“ Zatímco se svlékal, vybrala jsem černou polokošili s bílým proužkem. Šklebil se do té doby, než si ji oblekl. Byl k sežrání, což jsem mu taky dostatečně dramaticky oznámila. Polichoceně se vrtěl před zrcadlem. Mimochodem jsem poznamenala, že ta košile v C+A byla ještě hezčí. „A ty by ses tam se mnou vrátila?“ ptal se nesměle. Za patnáct minut ji platil u pokladny.

Co z toho plyne? Až budete někdo chtít pomoct s nakupováním, stačí říct ;o)

Ještě musím dodat, že i on se snažil něco pro mě vybrat. A strašně se divil, že ženy si musí oblečení před zakoupením zkusit, jelikož mají trochu rozmanitější tvary než muži. Do trika, které mi donesl, jsem se neuměla ani obléct, bylo samý rozparek a díra, výsledek byl prý prudce svůdný, ale já bych se v tom na ulici propadla hanbou. Shodli jsme se na svetříku, spokojenost na obou stranách.

Co z toho plyne? Až si budu chtít zvednout sebevědomí, půjdu zase na nákupy s Mirou. I kdybych si totiž oblekla pytel, bude mi tvrdit, že jsem sexy :o)))

Glosy z peeru

V rámci zachování duševního zdraví dovolila jsem si týdenní pobyt v přírodě. Abyste si nemysleli, že se flákám kdovíkde - nebyl to jen tak ledajaký pobyt, nýbrž výjezd peer dobrovolníků. Nebudu vás nudit rozvleklým popisem oněch pěti úžasných dnů. Dovolím si jen pár poznámek.

Tak například není LSD jako LCD nebo THC jako TBC. Písmenko sem, písmenko tam a ostuda na světě. Nesnáším zkratky.

Hned první den jsem se zamkla na záchodě tak důkladně, že odemykání trvalo asi 10 minut. Klíč se vzpříčil v zámku a zkrotil ho až udatný lektor Martin. Během jeho zápolení s dveřmi jsem seděla na zaklopené míse a počítala kachličky. Byl to velice poetický zážitek.

Nejlepší na pleť je sádra. Slupovací maska, peeling, vyhlazovací krém – všecko v jednom. V mém případě navíc jako bonus částečné skalpování. Nezapomenutelné.

Jo a všimli jste si, že už začal podzim? :o)