Prožívat...

...kávově hnědé pondělí jako dlouhý den bez vyhlídky konce a pak se vracet domů a pít čaj s blízkým člověkem a trošku si stěžovat na práci a naplánovat pro útěchu něco na vzdáleně se tvářící víkend...

...oranžové úterý s mírným optimismem, protože dnes se vstávalo líp než včera, vylaďovat plány na konec týdne, všímat si vlastních šikovných rukou a mít radost z plodů své práce...

...trávově zelenou středu, která povzbuzuje zdáním, že je nejkratší, vrátit se dřív domů a jít do kina nebo na procházku, protože je svátek zlomu pracovního týdne...

...námořnicky modrý čtvrtek s lenivým klidem a s myšlenkami na volno a blízké lidi, pracovat déle a o trošku tak oddálit chvilku, kdy skončí povinnosti a přijde volno, spěchat domů a někoho pohladit, podělit se o radost a o sebe...

...světle fialový pátek s radostným těšením na naplánované víkendové akce, mávnout rukou nad problémy a být pánem svého vnitřního světa, dopřát si zmrzlinu a večer jít posedět s přáteli a pozvat někoho na neděli na oběd...

...růžovou sobotu s výletem, bolavýma nohama, piknikem v přírodě, s vypnutým mobilem a s večerním návratem domů, vykoupat se a dát si víno a teplou večeři, zapálit svíčku a usmívat se, pustit si film a usnout u něj...

...bílou neděli s pozdním vstáváním, se snídaní v posteli, s odpolední procházkou, svařit víno pro zahřátí a porýt zahrádku a zahrát si hru a diskutovat nad událostmi uplynulého týdne a cítit se spokojeně...

Přeplněná šiška...

Do trolejbusu nastoupil starý pán. Vymrštila jsem se ze sedadla, ale on zavrtěl hlavou: „Kdepak, já jedu jenom jednu zastávku, slečno, seďte...“ Posadila jsem se tedy zpátky. Naklonil se ke mně a skřípavým hlasem mi oznámil, že má devadesát let... „ale pořád se o sebe starám sám. Žena mně umřela před čtyřma rokama, tak musím sám nakupovat...“

Hleděla jsem na něho z profilu. Měl neuvěřitelně vrásčité ucho a v oku velké ječné zrno.

„To jste šikovný,“ řekla jsem pochvalně – tak, jak se mluví i k malým dětem.

„Měl jsem dva kocúrky, dva kamarády, jeden měl dvanáct roků a druhý čtrnáct. Oba mně umřeli...“ pokračoval v monologu.

„Tak to si musíte pořídit nové,“ navrhla jsem, ale sotva jsem to vyslovila, došlo mi, že to je hloupost. Copak bych si jen tak pořídila novou Zuzku nebo nové ségry?

„Ale né, už né,“ usmíval se stařík. Napadlo mě, co pro něho znamená smrt. Zda se jí bojí, i když si to nemyslím; vždyť dá se bát něčeho, co odneslo celoživotní družku a dlouholeté kamarády? A jak sám musí být člověk, aby se svěřoval cizí holce v trolejbusu?

A taky teď přemýšlím, odkdy člověk může říct: „...už né...“ Do kdy je ještě a odkdy už?

A jak se k smrti stavím já sama? A mají křesťané právo na strach ze smrti?

Mám hlavu jak škopek, to dneska zase bude dlouhé usínání :o)

Lost in thinking

Jen jsem se tak zamyslela. Zajímalo by mě, co vlastně znamená „odpustit někomu“. Víte, co všechno ten pojem zahrnuje. Vzpomněla jsem si nejdřív, jak mi dneska ségra dupla na nohu, jak mě to bolelo a jak jsem byla vzteklá. Pak bolest odezněla, vztek přešel... do pěti minut jsem jí to prominula. Je tedy odpuštění spjato jenom s vyprcháním emocí, většinou zloby nebo lítosti? A je prominutí totéž co odpuštění?

Další moje vzpomínka je z doby velmi rané, snad mi bylo pět nebo šest, kdy mě moje tehdy patnáctiletá puberťácká teta a její kamarádka donutily, abych se nahastrošila do jakýchsi šílených šatů a v rámci hry na svatbu se „vdala“ za bráchu té kamarádky. Bylo to velmi potupné, protože ten chlapeček byl mladší a hlavně menší než já, ale byla jsem měkká a nechala jsem se ukecat. S tetou jsem se pak – ponížená a plná vzteku – nebavila snad týden. Dodneška mám v sobě pocit křivdy, že se mnou někdo udělal něco proti mé vůli. A taky mám pocit, že jsem to tetě ještě neodpustila, ačkoliv vztek je dávno pryč.

Poslední vzpomínka je čerstvá a dost intimní. Vztek je už pryč, ponížení taky, křivdu necítím. Jediné, co cítím, je nedůvěra, respektive ztráta důvěry. Přemýšlím, jestli tomu člověku budu schopná odpustit; důvěra je nejcennější zboží.

Když někomu něco odpustím, znamená to, že se přenesu přes to, co se událo, a jdu dál jakoby nic? Je odpuštění, když ho zprostím viny ve své mysli, ale změním své chování k němu?

Nejhorší je, že odpustit nejde na povel. Nejde si říct „kašlu na to, odpouštím ti...“ Ten pocit musí přijít sám od sebe... nejde ho vyvolat. Ale kdo nebo co ho vyvolá? Čas? Podvědomé procesy? Bůh? Láska?

Květina zasazená proto, aby zemřela

Jedna z Bytostí setrvala u její koule velmi dlouho. Pro Zoe to byl zcela nový zážitek. Hleděli na sebe řadu dní a ačkoliv se nemohli doopravdy slyšet, mlčky hovořili očima. Na ty oči zřejmě nikdy nezapomene, i když by snad zapomněla ráda. V té době stěny její koule nemlhovatěly, byly zcela průsvitné a mnohem jemnější, než kdy Zoe zažila. Nechladily už a ona si zvykla sedávat blízko, blizoučko u nich a nechala se konejšit jejich teplem. Choulila se ke svým stěnám a Bytost se choulila zase ke svým; s trochou fantazie si Zoe mohla lehce představovat, že se choulí oba k sobě, aniž by je oddělovaly dvě stěny. Důvěřovala každé další minutě, že se to nezmění, stejně jako svět důvěřuje Slunci, že každé ráno vyjde. Důvěra v ní rostla s každým okamžikem; z malého bojácného semínka touhy vyrostla silná a barvami hýřící květina jistoty, avšak jistoty bez pevného základu.

Jednoho dne se Zoe vzbudila jako obvykle přitulená ke stěně koule... téměř přitulená k Bytosti. Vtom však pocítila chlad. Už skoro zapomněla, jaké to je... na to špatné se zapomíná tak lehce... a ten chlad se jí zabodl přímo do srdce, odkud se šířil v mrazivých ochromujících vlnách do celého těla. Vytřeštěně hleděla na prázdné místo, kde ještě včera byla Bytost – v tom místě byla stěna koule nejledovější. Zoe nerozuměla, třásla se zimou a květina důvěry rozkvetlá v jejím srdci rychle vadla, aby z ní nakonec zbyla jen hromádka šedého prachu.

Stěny koule byly dávno prostoupené mlhou, když se Zoe konečně potichu a mlčky rozplakala.

Fantazie studeného babího léta

Seděl u lampy a četl noviny. Pršelo. Déšť líbal skla oken a tma se něžně tulila k špinavému městu – večer plný lásky. Jeho silueta zářila v teplém světle lampy do ulice; kdyby kolemjdoucí vyhlédli zpod deštníku, spatřili by starcovy bílé vousy a orlí nos. Noviny v jeho rukou byly datovány 10.října 1985. Co na tom, že nejsou právě čerstvé – zprávy jsou pořád stejné, stále někdo umírá a někdo se rodí; o nic víc než o život a smrt tady neběží.

Bílá hlava mu klesla a upadl do lehké dřímoty. Jako by byl nachystaný hned za víčky, začal se mu v hlavě odvíjet sen, jenž se mu poslední dobou zdál velmi často. Sen složený z událostí jeho života. Dlouhá cesta sněhovou vánicí do školy. Chytání rybek v potoce. Výprask za čtverku z matematiky. Modré Anniny oči a její útlé kotníky. Předávání výučního listu. Dopisy z vojny a na vojnu. Hrdost na první výplatu. Vrčení motorky. Záblesk svatebního prstýnku a útlý Annin prsteníček. Maličký Josífek a maličká rakev. Po matce modrooká Andulka a její oblíbený plyšový medvěd. Stěhování do Brna. Baculatý Honzík. Vůně posekané trávy. Zdobení vánočního stromku...

Prudce trhl hlavou a zvedl opět noviny. Než zase začal číst, napadlo ho, jak je to zvláštní, že se tolik let života dá shrnout do několikavteřinového snu.

Diagnóza: těžká závislost

Je to hotovka. Jsem normální závislák. Nekouřím, piju málo, opíjím se velmi sporadicky, drogy neberu, hrací automat bych neuměla ani spustit.
Jsem závislá na lidech. Být delší dobu sama ve mně spouští skoro regulérní absťák – nejprve neklid, pak deprese, třes rukou, ztráta chuti k jídlu, nespavost, pocit, že mi něco strašně moc chybí a že všechno, co dělám, dělám jenom proto, abych před sebou samou schovala pocit ztráty… Jestli se mě někdo chcete zbavit, pošlete mě na pár dní do prázdného bytu, zrušte se mnou kontakty, tvařte se, že neexistuju. Po dostatečně dlouhé době zavolejte do blázince a dejte jim mou adresu – výsledek je jistý.
Nevíte někdo, jak se to dá léčit?

Rýmařov - Praděd - Hvězda

Tak jsem si zase cosi dokázala. Klapka: 35 kilometrů poprvé. S deštěm, větrem, puchýři, vyvrtnutým kotníkem. S hledáním seníku kdesi v lese. Pak bláznivá radost, když je seník nalezen. Noční chlad, ztuhlé svaly, špinavé pavučiny, mytí v ranní rose. Zkřehlé ruce, zablácené kalhoty, vlhké boty. A radost ze života a vřelé přátelství k lidem, co tím vším prochází s vámi...