Po třech dnech strávených s otcem a jeho rodinou uvědomila jsem si znova, jak hrozná jsem dcera. Jsem nevděčná a ani v nejmenším nerespektuju vůli svých rodičů, prarodičů, nikoho.
Když jsem byla malá, mamka ze mě chtěla mít výbornou houslistku. Nesnášela jsem ale ty hodiny v učebně, chodila jsem za hudební školu a doma jsem cvičila maximálně pět minut denně. Taťka chtěl, abych hrála házenou; nenáviděla jsem ale boj o míč, drsný přístup trenéra a nekonečná cvičení driblingu. Kvůli jednomu jsem se vymlouvala na druhé – házenou nemůžu dělat, protože zlomené prsty jsou pro hráče na housle pohromou... a cvičit dneska nemůžu, mami, převrátila jsem si včera na tréninku ukazováček a bolí to...
Oboje jsem pověsila na hřebík, sotva rodičovská vůle trochu ochabla (máti vydržela s houslemi devět let). Rozum jsem ale nedostala.
„Cože, pedagogickou? S tvojima známkama?!“ omdlévala mamka, když jsem jí přednesla své pomaturitní ambice. Chtěla ze mě mít doktorku... chlubit se po špitále, že na tom a tom oddělení pracuje její nejstarší dítě – nejlépe se skromnou poznámkou, že školu ukončilo s červeným diplomem.
„Cože, češtinu a jakési pavědy?!“ ježil se otec a naprosto ho nezajímaly moje námitky, že angličtinu studovat ani učit nechci... „Udělej si certifikát,“ slyším i teď v jednom kuse, a následují ódy na jeho učitelku angličtiny v kursu – možná by měl raději za dceru ji, protože „má skvělý přízvuk, rok žila v Londýně, a ty cvičení, co nám dává – opravdu výborné, efektivní...“
Zato babička s dědou se mnou mají plány – od mých sedmi let – pořád stejné – a pořád stejné jsou i naše dialogy: „Tak co, Linduško, už by ses měla pomalu vdávat, ne? A kdy nám dovedeš ukázat toho svojeho galána?“ (Je-li zrovna čas Vánoc nebo mých narozenin, doprovází ony otázky balík s ručníky nebo povlečením do výbavy.) „Na to mám přece čas, dědo (babi), ještě mi zbývá x let studia...“ bráním se už poněkud chabě, protože postopadesátéosmé a pořád stejně bezvýsledně.
Taky si občas připadáte jako z jiné planety?
