Křížem krážem

Ve čtvrtek úderem 17.hodiny ukončila jsem první polovinu svého studia. (Tedy studia, jehož cílem je bakalářský titul, co bude potom, není ještě známo.) Opouštěla jsem pracovnu doktora Němce a v ruce jsem svírala podepsaný index. Zázrak se stal, uspěla jsem. Dokonce jsem uspěla výborně.

Jenomže...

Jenomže včera jsem opět nasedla do špatného vlaku a nebýt včasného zásahu spolucestujících, byla bych odjela kdovíkam. Možná by z toho byla i mezinárodní ostuda, neboť když jsem onen nesprávný vagón opouštěla, všimla jsem si značky EC. Opravdu nevím, co by si ve Vídni počali se zmatenou Sukupovou, i kdyby jim před nosem mávala deseti podepsanými indexy. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze ichšprechenzidojč, ichlíbedich a aufridrzen, mohla by to být docela legrace.

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se dá cestovat po mracích. Nechápala jsem, nač jsou letadla, když stačí nasednout na oblak a ten člověka odveze... Jediný důvod, který ospravedlňoval lidskou ignoraci těchto báječných dopravních prostředků, jsem viděla v tom, že mrak nemá volant. Proto by se mohlo lehko stát, že z cesty do New Yorku by se stal výlet do Kremlu. Ale lidi by se aspoň naučili improvizovat. Platit desetidolarovkou za molokó, rogálik a jábloko a potom přesvědčit policii, že opravdu nejste mafie, ale pouze větrem zavátý turista s původním cílem v USA, to by mohla být docela dobrá bojová hra.

Přemýšlím, kam bych se chtěla podívat. Kam bych chtěla, aby mě mraky zanesly. Napadá mě čínská zeď, Singapour, Nový Zéland, Sydney, Velký Kaňon, Grónsko, Island, Sibiř, švédské fjordy, Aljaška, Patagonie a Díllí. A hlavy lidí, aspoň některých, a zejména potom mužských.

Hm.

Jenomže když ony ty obláčky nemají volant, tak asi nic.

Do kolen

Zbožňuju Vodafone, protože mi svou víkendovou akcí nahrál na akci moji. Udeřila sobota, den volných zpráv, proto jsem zaútočila s novou otázkou, samozřejmě ale nejen na vodafoňácké děti :o) Vzhledem k tomu, že některé odpovědi byly dosti osobní, vynechám tentokrát pro jistotu i iniciály. Můj dotaz zněl:
„Co tě v poslední době totálně dostalo?“
...ve škole profesor v zemáku. Pořád na mě dává nějaké příklady...
...dostala mě spousta věcí, ale žádná totálně, neboť jsem z velmi odolného materiálu, něco na způsob tvého zeleného krunýře :o)
...myslíš dostalo do kolen? Ten kokotský profesor na zkoušce :o)
...mě už asi nic nedostane, jsem si zvykla, i když možná to, že má o mě zájem 30letý chlap, sportovec... a já se nějak nemůžu rozkývat... k tomu ještě udržuju vztah s mladším... jo a ještě něco mě dostalo, a to, že bych byla schopná seknout se školou...
...dostaly mě zápočty z lexy a psycha, které mám zadarmo – moje seminárky ještě ani jeden z nich neviděl, jinak nevím, co by stálo za zmínku, nějak je mi poslední dobou všechno volné.
...co mě dostalo? Ty se ptáš? Asi zjištění, že muž a žena jsou jako černá a bílá... a ještě víc mě dostalo, že jsem na to přišla ve 20ti letech.
...no to je těžké říct, co mě totálně dostalo. No třeba můj paleček, který mě dostal k doktorovi. Možná taky Zoe a její koule, to jsem taky trochu nepobral... No a jinak mě stále dostává počasí, kdy už i venku začíná být tepleji než v klubovně, takže jsme dnes papali pizzu venku na špalcích :o)
...co mě dostalo, že umřela moje doktorka na kožní, úterý s ní mamka mluvila a ve středu byla mrtvá, no tak asi to, jak nejistá je naše existence tady.
...nu tak nevím... vlastně rozvádí se mi nej kamarád, to mě vzalo...
...třeba že je v lednu 20 stupňů, furt nemáme vládu, moje spolužačka z gymplu má 38letého milence, který má 15letou dceru (spolužačce je 21) a ještě čeká dítě s jinou... jo, to asi nejvíc.

...dostal mě upřený a nádherný pohled mé neteře, dostává mě, jak moc lidé touží po lásce, dostává mě, jak je Bůh blizoučko náš... a prožívám, že i smutné dny mají detaily, které dokáží obrovsky rozzářit naše životy.

Koule

Zoe se dívala přes stěnu své koule. Dívala se. Celé dny se dívala, pozorovala svět kolem a mlčela. Zkoušela mluvit na bytosti, které ji míjely a občas se u její koule zastavily. Nerozuměly však. Zoe už pochopila, že snaha o kontakt je marná. Nezbylo jí než se dívat. Dívat se a snažit se nezešílet samou touhou po tom, aby se dostala ze své koule ven.
Někdy, když Zoe cítila zvlášť velkou touhu a zároveň smutek, stěny koule podivně zmlhovatěly, a potom to vypadalo, že všechno kolem je šedé, jednobarevná monotónní šeď nahánějící hrůzu a úzkost do duše. A také to studilo. Zoe se dotýkala prsty zdi, která ji obklopovala; byla poddajná a prohýbala se jí pod prsty, krčila se, když ji Zoe stiskla, a natahovala, když Zoe zatlačila. Zoe ji zkoušela protrhnout nehty, ale stěna nikdy nepovolila. Byla neprostupná. Byla jen průhledná – někdy. Průhledná, někdy studená, někdy jen chladivá, ale vždy neprostupná.
Občas se stalo, že se některá bytost zvenku přiblížila těsně ke kouli. Přitiskla tvář na stěnu a zírala dovnitř na Zoe. Pohybovala rty a tvářila se. Zoe se dívala na obličeje bytostí a na to, jak se tvářily. Nerozuměla jim a některých z nich se bála. Některé milovala. Nerozuměly však. Zoe někdy přiložila ruce na stěnu své koule. Několikrát se stalo, že bytost zvenku přiložila své ruce z druhé strany, a Zoe tak mohla skoro cítit dotek. Spíš si jej představovala, než že jej doopravdy cítila, ale byly to úžasné zážitky, o nichž Zoe snila dlouho potom; hlavně o nich snila v okamžicích, kdy stěny její koule zmlhovatěly a ona se nemohla dívat ven.
Zoe si myslívala, že bytosti venku by ji mohly z koule pustit ven na svobodu. Nerozuměla, proč to neudělají, proč ji jen míjejí, nenáviděla je za to. Dívala se na ně a snažila se sdělit jim pohledem svou touhu. Nerozuměly však. Potom Zoe pochopila. Pochopila, že všichni z nich se mohou jen dívat. Pochopila, že nejen ona žije v kouli; žádná bytost nežije mimo svou studenou, někdy chladivou stěnou. To poznání ji ohromilo. A naplnilo ji bezmocí. Nerozuměla, proč má ve své kouli žít, jestliže se může jen dívat a představovat si dotek a milovat bytosti žijící za dvěma stěnami. Choulila se uprostřed své koule a stěny, studené stěny, pomalu mlhovatěly.

Den, kterých chci prožít víc...

Včera jsem oslovila jedenáct z těch padesáti. Musím konstatovat, že pouze několik z odpovídajících řeklo svůj konkrétní názor, většinou jste odpovídali abstraktně. Snad to byla chybně položená otázka nebo jsme už všichni tak zpitomělí z toho studování, že náš názor je pro nás automaticky špatný. Příště se budu snažit zeptat se líp. Každopádně chce-li někdo svou výpověď změnit, upřesnit nebo nebyl osloven a chce odpovědět, napište mi :o) Taky mi napište, jestli vám vadí ty iniciály.
Otázka zněla:
Co tě napadne, když se řekne „den, kterých by mělo být víc“?

P.N. – tak ňákej, na kterej nechceš zapomenout a asi by mělo být takovejch dní víc. No já teď zase vůbec nevím. Mně taky hlava nestíhá...
P.V. – no napadne snad jen to, že včerejšek by to nebyl.
S.S. – měl by to být den, po kterém by sis mohla říct, že všechno vyšlo, jak mělo. Všichni kolem tebe byli spokojení a šťastní... Těch dní není moc, ale o to jsou lepší.
G.R. - ...že ty dny za to stojí a měly by se zopakovat nebo alespoň podobat... nevím, zřejmě se někomu líbily, protože to, co se člověku líbí, toho chce přece logicky víc a víc, ne?
M.K. – že je to asi den, který jsem prožil nějak výjimečně, den, který jsem dělal jen a jen moje oblíbené aktivity a ani jednu neoblíbenou...
J.P. – to je jednoduché, to je příjemně strávený den s někým, koho má člověk rád.
M.I. – neděl nebo sobot. Určitě ne pondělků. Nebo dnů, kdy se celý den řehtáš nebo souložíš.
J.N. – já to chápu tak, že to je parádní den, prostě grandiózní.
J.P. – no já bych to pochopila tak, že ten den byl absolutně úžasnej...
P.P. – Dny, kterých by mělo být víc, jsou paradoxem. Být jich víc, zevšední a nebudou těmi, kterých má být víc!
Z.K. – Mělo by být víc dní s datem 23.12.
L. - melo by být víc dní, které člověk prožije a ne přežije. Ať už jsou jakékoliv.

Nápad

V poslední době jsem prožívala něco jako emoční uragán a emoční tsunami dohromady. Ale už to je snad pryč a nastala opět nadvláda rozumu. Každopádně k čemu mě moje citové bouře mimo jiné přivedly... spočítala jsem lidi, s nimiž udržuju aspoň občasný kontakt, lidi, které bych označila za své kamarády a pár z nich za své přátele. Známé jsem nechala mimo součet. Ani rodinné příslušníky jsem nezapočítala. A vyšel mi počet přesně 50. Trochu mě to samotnou překvapilo, ale taky to vysvětlilo, proč pořád nemám čas :o)
Za padesát korun si toho moc nekoupíte. Za padesát eur už to bude lepší. Ale co vymyslí půl sta hlav, to je teprve dobrodružství...
Takže mě napadlo uskutečnit drobné výzkumy mezi svými kamarády a přáteli. Nemusím se přece zajímat jen o to, co řekli filosofové dávno zesnulí... Lidi uvažují pořád. A navíc mě ve skutečnosti myšlenky lidí, které osobně znám, zajímají mnohem víc než myšlenky nějakých šílených chlápků z dávné minulosti. Takže se moc nedivte, až se vás zeptám na něco divného... beztak už jste zvyklí :o)

Výlev politických emocí aneb Pozdrav pro L.

„Nelíbil... já si přece nezasloužím takové politiky, jaké tahle země má!“ odpověděl kamarád na mou otázku, jak se mu líbit prezidentův novoroční projev, a vrhl na mě svýma pěknýma očima ošklivý vyčítavý pohled. Jako by to snad byla moje vina, že se ve vládě nemůžou domluvit. Neměla jsem v ten moment moc chuť se s ním hádat, ale leží mi to pořád v hlavě.
Zasloužíme se tyhle politiky? Tuhle mezinárodní ostudu? Zatímco se čeští minulí a skoro-současní předsedové vlády nedůstojně tahají o teplé místo u korýtka, Slovinsko vesele mává eurem. Ať si mává, já jím mávat nechci, jsem proti celé té EUhrůze, ale jde o princip.
Opravdu je lepší setrvávat na vrcholu politické špice a hrát kašpárka pro minimálně desetimilionové obecenstvo než sbalit kufry a důstojně, moudře odejít? A pro koho tam ti pánové vlastně jsou, pro sebe snad? Vždyť mají vést národ, hrát prim, mít důvěru...
Kdyby byly volby – tady a teď – koho bych volila? Tuhle otázku řeším už pár dní a pořád je to pro mě rovnice o velké neznámé... no jo, matika nikdy nebyla mou silnou stránkou. Faktem zůstává, že můj volební lístek by pravděpodobně nahradil výkres, na kterém by byl, pěkně barevně ovšem, vyveden kosočtverec s úsečkou uprostřed, jenž by vyjadřoval můj názor na všechny. S geometrií jsem na tom totiž lépe. Jenomže děvče jako já se vulgárně nevyjadřuje, jak mi bylo připomenuto. Takže?
Jsme v podstatě neskutečně pasivní. Mlčíme, když máme mluvit, a mluvíme, když se nás nikdo neptá. Máme pocit bezmoci a rezignujeme („...můj hlas by to stejně nezměnil...“). Máme pocit, že Praha a dění v ní je příliš daleko, že se nás netýká a že to jiní vyřeší za nás. Ale to je omyl, zákony, jež (ne)prochází parlamentem, jsou zákony pro lidi a lidí bezprostředně se týkající. Poslanci jsou naší prodlouženou rukou, poslanci, které jsme si zvolili – my sami. Nikdo jiný. Tedy... ti, co volili. Jen ti mají teď právo kritizovat; není to jako kritika natočeného filmu, protože film neurčuje naši budoucnost; taková kritika jen subjektivně hodnotí jakési dokončené dílo bez možnosti jej změnit. Politika a život státu je never-ending story, v které „endově“ žijeme, ale než náš end přijde, musíme se snažit, aby story byla co nejlepší. Zasloužit se o to, co si podle sebe zasloužíme.

Drobné radosti

Dneska jsem zažila úžasný den. Fakticky. Ráno to ani tak nevypadalo, bolelo mě břicho a skoro i vlasy, takový ten pocit, že se brzo zhroutíte a že jste to totálně prokaučovali, protože jste si ještě nekoupili rakev.
Dojela jsem na fakultu a potkala jsem Blanku, sluníčko mých školních dní. Moje nálada radikálně stoupla. Pak jsem vytiskla svou poslední seminárku a s mírně roztřesenými koleny jsem ji zanesla doktoru Valachovi. Vypadal celý nadšený, div mě nechtěl rovnou vyzkoušet, a slíbil, že si ji během dne přečte.
Pak jsem strávila lehce nechutnou hodinu ve studovně nad Aristotelovou Poetikou. V okamžiku, kdy jsem se rozhodla tu knížku rozcupovat před knihovnicí a na jejím vzteky rozpáleném čele si usmažit vajíčko na oběd, dostala jsem smsku od Zuzky, která nečekaně dojela do Brna i s Tomáškem a zvala mě na oběd na Palačák...
Miluju Zuzčina překvapení :o) A taky miluju Tomášovu propustku do menzy, kde je to samý chlap a skvělá pizza.
Pak mě napadlo, že na kolejích bydlí pár lidí, které znám a které jsem už dlouho neviděla... takže nakonec jsme obědvali velmi dlouho ve čtyřech a bylo to opravdu komické, neboť Zuzka a Lukáš vedli dialog jeden vtipnější než druhý. Nenapadlo by mě nikdy, abych řešila s borcem, kterého znám sotva dvě hodiny, střih a velikost jeho kalhot... :o) Pak nás kluci pozvali v záchvatu gentlemantsví na horká jablka se studenou zmrzlinou a pak jsme šli pěšky a užívali jsme si čerstvého brněnského povětří...
Mou opět nastolenou radost ze života podpořil zazelenavší se IS, kde mi doktor Valach uznal seminárku...
Jupííí!!!