V cylindru

Pololetí

2012-01-26T19:23:00.002+01:00

Ani jsem se nenadála a mám za sebou první školní půlrok jako slečna učitelka. Nestačím se divit, jak ten čas letí.
Naučila jsem se základní pedagogické dovednosti (zařvat, bušit do stolu, pouštět filmy, když mám učení plné zuby, stihnout se vyčurat a najíst během tří minut, udělovat studentům pětky, šulit zápisy do třídní knihy atd.).
Taky mám za sebou první zapomenutí na hodinu ("Pančelko, vy ste na nás zapomněla! Už se máme dvacet minut učit!"), na svou obranu musím říct, že jsem si v návalu povinností prostě spletla úterní a čtvrteční rozvrh.
Nejhorší bylo udílení známek, rozhodování o neklasifikaci a hlavně dozkušování na poslední chvíli, ze kterého mi šla hlava kolem.
Na dnešní pedagogické poradě byla sranda - tedy já jsem si to užívala, protože nemám třídu a jsem ušetřena toho všeho sčítání omluvených a neomluvených hodin, počítání průměrných známek na žáka, navrhování kázeňských opatření a dalších radostí života třídního.
Druhé pololetí bude asi ještě kratší než první, v květnu jdeme já a mých čtrnáct miláčků maturantů ke zkoušce dospělosti. Dnes mi na otázku, co je to Člověk v tísni, řekli, že to je člověk, který nemá žádné kamarády. Občas zoufám a pilně si ukládám do paměti, na co všecko se jich nesmím u maturity zeptat.
Každopádně dnes jsem při výuce ve Wagnerově hudbě objevila Nietzschovu filosofii. Je krásné, když učitel nadchne sám sebe :))

Oslavy

2012-01-02T12:55:00.003+01:00

nového roku přinesly několik situací, které se zdály býti krizovými, leč všecky byly zdárně překonány. Tak například došlo pivo. Když nám Dejv tuto skutečnost oznamoval, z tváře mu snad poprvé zmizel úsměv a... zdálo se mi to, nebo se mu opravdu v očích leskly slzy?
Ale Pekař se zachoval jako muž činu, odložil svůj nedopitý půllitr, dvě hodiny důkladně pojídal a pak, zcela střízliv, se vydal vstříc nočnímu dobrodružství shánět novou bečku. Nemusím snad dodávat, že uspěl.
Uprostřed druhé noci si Leňa s otázkou "Víte, kam zmizely poslední čtyři deci vodky?" významně poklepala na bříško a my pochopili, že další katastrofa je na světě. Ale odněkud se vyčarovala láhev whisky a svět byl opět krásný.
Abychom přelomovou půlnoc zvládli bez problémů, zorganizovali jsme večer před Silvestrem se zodpovědností nám vlastní kompletní nácvik posledního večera roku. Sestával z odpočítávání zbývajících vteřin, z odpalu dvou rachejtlí a otevření a vypití jedné či dvou láhví šampusu. Když jsme generálku zvládli, všechny obavy z finálního selhání zmizely.
Část týmu se během celého pobytu věnovala výuce střelby pro případ, že by nás snad někdo přepadl. V závěrečné zkoušce všichni zúčastnění uspěli, když kompletně rozstříleli velkou sádrovou sovu přivázanou s roubíkem a páskou přes oči ke klacku.
Oslavu skutečného Silvestra korunovaly steaky připravované týmem JiPek na ohništi za chatou. Za mírného sněžení a zvuků mé navlhlé kytary dostalo se našim žaludkům skutečného potěšení. Díky tmě ani nebyla vidět (ne)propečenost masa, i když si pořád myslím, že to, co z něj teklo, nebyla šťáva, ale krev.
Další krizové situace nejsou způsobilé ke zveřejňování, ale jelikož jsme všecko přežili, považuji to za znamení, že tento rok přežijem taky.
Tak šťastný nový!

Obdarovávání

2011-12-21T16:03:00.004+01:00

Cinkly dveře a do drogerie, kde jsem se právě přehrabovala v košíku se šminkami, vešel pán středního věku. Měl mírně rozpláclý nos, kulaté bříško a tvářil se rozpačitě.
"Já bysem chtěl něco pro ženskou," pravil už ode dveří.
Prodavačka se mateřsky usmála. "Nebojte se, něco vybereme," řekla uklidňujícím tónem. Očividně s muži tohoto typu měla zkušenosti. "Tak co by to mělo být?" tázala se.
"Ééé," udělal pán.
"Áááháá," udělala prodavačka a otočila se k regálu s parfémy.
"Co třeba nějaká voňavka?" zeptala se konverzačním tónem.
"Nó-o, jó-o," zakýval pán spoře vlasatou hlavičkou.
"A v jaké cenové kategorii?" ptala se dál prodavačka.
"Úúúú," vypadlo z pána.
"Tak třeba za stovku?" nadhodila zase prodavačka.
Hlava z rozpláclým nosem opět zakývala.
"Takže máme tady tuto, ta moc pěkně voní, něco jako Puma." Na pultě přistál žlutý flakónek. "Potom třeba tuto, ta je velice jemná." Zelený flakónek. "Nebo tuto, ta se dobře prodává, tu si hodně berou." Tentokrát modrá lahvička.
Pánova očka podešeně těkala z pultu na regál, kde se bělaly, zelenaly, červenaly a různobarevnily další a další lahvičky. Ocenila jsem, že prodavačka mu nabídla pouze tři vzorky. I tak pán vypadal naprosto vykolejeně.
"Chcete si přivonět?" ptala se příjemným hlasem žena zpoza pultu.
"Nééé, mně se líbí ta žlutá," dostal ze sebe chlápek.
"Počkejte, já vám stříknu tu voňavku na papírek," chopila se prodavačka iniciativy. Napadlo mě, jak důležitou roli může v životě některých mužů sehrát obyčejná prodavačka v drogerii. V podstatě ta dobrá žena koná funkci psychologa, manželské poradny, kamarádky a rádkyně ve chvílích nejtěžších.
Pošplíchala testovací papírek ze žluté lahvičky. (Živá a mrtvá voda, Jiříku, co v očích máš.) Pán papír popadl a přitiskl si ho celý mokrý na svůj placatý nos. Totéž provedl i s dalšími dvěma papírky. Zajímalo by mě, co cítil na konci, každopádně se rozhodl pro flakón barvy modré. Zaplatil 79 korun a urychleně se vyvalil z obchodu.
Až se mi zas někdo bude smát, že notebooky dělím na černé a stříbrné, pošlu ho do kytek.

Z rychlíku

2011-11-28T21:51:00.005+01:00

To snad není možné, aby už začal advent. Zase Vánoce. Letos nestíhám, dárky nebudou.
Minulý týden byla první pedagogická rada. Ve čtvrtek máme třídní schůzky. Jsem zvědavá na rodiče těch mých koťátek.
Koťátka z několika tříd mě varovala, abych se opovážila otěhotnět. Prý na to mám rychle zapomenout, kdyby mě to náhodou napadlo.
Na poradě byla legrace. Třídní učitelé dostali příkaz, aby na schůzky srazili lavice k sobě, dali na ně ubrusy a čaj a vytvořili příjemnou atmosféru. Chemikářka, vládkyně chemické učebny, vážným tónem poznamenala, že ona tam má ten plyn. Ředitel zjednával ticho pět minut, zkrotit třicet řehtajících se učitelek není sranda.
Jedna třída si mě rezervovala na výlet. Nejsem v zásadě proti, akorát mi budou muset slíbit nějaký výšlap. Chudáci se těší spíš na společné pivo a nechápou, že to se nestane.
Dnes mě ve druháku pobavili při rozboru milostné básně: "Je to lyrika, nebo epika?" ptám se já.
"Je to romantika," odpovídá studentka zasněně.
Vrcholem všeho ovšem je, když student posledního ročníku zapomene doma aktovku a pak omluvně krčí rameny, když po něm chcete úkol.
Jo a včera jsem si udělala osobní rekord. Za den jsem napsala 16 000 znaků do diplomky.

Můj druhý stužkáč

2011-11-17T10:50:00.004+01:00

Protože jsem známá hujerka, dorazila jsem ze všech učitelů jako první. Třetinu třídy jsem nepoznala, protože je učím jen jednu hodinu týdně. Druhou třetinu jsem nepoznala, protože byla tak upravená a nakrásněná, že to byli úplně jiní lidi. Zbylou třetinu jsem poznala hlavně díky tomu, že kluci se naštěstí nenalíčili a nenačesali.
Přípitek, večeře a stužkování bylo ještě pořád formální a důstojné.
Pak byl kvíz - měli jsme poznat studenty na fotkách z dětství. Vzhledem k výše uvedeným podmínkám to věru nebylo jednoduché, ale s malou nápovědou jedné studentky (která zřejmě skutečně chce odmaturovat) jsem trefila třináct z jednatřiceti.
V tombole jsem vyhrála výlet do Tater v podobě tří tatranek. Mohlo to být horší, božskou spásu (balík toaletního popíru) bych pak do hospody opravdu nést nechtěla.
Nakonec jsme skončili v Mamutovi. Po cestě tam jsme stihly s holkama probrat kde co, zejména studium a chlapy.
Dala jsem si víno a studenti si pod stolem nalívali ferneta. Pak mě jeden chlapec pozval na panáka. Byla jsem svolná se zlatým jelcinem. Student řekl, že to není panák, a postavil přede mě jegrmajstra. Druhého jsem odmítla, protože víte všichni, kolik toho vydržím, že.
"Paní profesorko," pravil už značně vláčně, "vy se kvůli nám straníte alkoholu, to od vás není pěkné." Následně mě objala jedna studentka a ujistila mě, že se na pondělí tu šestnáctou maturitní otázku naučí. Usoudila jsem, že je čas jít domů, neboť v nejlepším se opravdu má přestat.
Od jedné slečny jsem při loučení dostala pusu na tvář. Trochu mě to překvapilo, no ale proč ne, že.
Nuže, akci hodnotím jako zdařilou. Opravdu jsem zvědavá na pondělní seminář :))

Právě jsem vytáhla z čaje už druhou utopenou mušku.

2011-11-09T21:22:00.005+01:00

Kde se ty potvory pořád berou?
Mám pocit, že mezi prvním zářím a dnešním devátým listopadem utekly asi tak dva dny. Jsem zanořená do práce jak ponorka do oceánu a světla zatím nevidět. Ale to přejde. Diplomka nabývá tempem nebývalým, i když stále není jasné, jestli bude dopsána včas. Ale v práci je to natolik bezva, že není prostor propadat depresím, ani těm podzimním.
Volné chvíle (ano, pořád ještě zbývá čas i na ně, i když je to z velké části sebezáchovné) trávím u pandemicu, vařením, procházkami a povalováním po kavárnách. Neboť přeci jen jsem ve své podstatě ze všeho nejvíc hédonista :)
Díky jednomu intelektuálnímu kamarádovi objevila jsem úžasného spisovatele, který aspiruje na post v mých TOPten, Jana Křesadla. Před spaním se, večer co večer, nořím do postmoderně románového světa a nepřestávám žasnout nad možnostmi jazyka. (Tedy prý to až zas tak postmoderní není, ale já myslím, že ano.)
Kromě toulek po Brně páchám také toulky po Olomouci. Je fajn poznávat zas jednou nové město, dovezla jsem si odtamtud pyžamo s ovečkama. A plánuju výlet do Prahy, do Vídně a jaksi ze zvyku taky do Plovdivu.
Hlavně když se je na co těšit, což?

Lámání ledů

2011-10-24T21:43:00.002+02:00

nastalo, když mě nemluvní čtvrťáci pozvali na svůj stužkáč. "Ale vždyť se vůbec neznáme," dívala jsem se rozpačitě na barevný papírek. "Tak se poznáme," pravil třídní zmocněnec, který mi pozvánku předával. Skoro jsem zamačkávala slzu. Nakonec mi po nich snad i bude smutno.
Minulý čtvrtek jsme měli poradu, která trvala tři a půl hodiny. Kolegyně mi vztekle doporučila vzít si na poradu příští, jež bude nejenom provozní, ale také pedagogická, věci na bivak. Můžete mi někdo půjčit malý stan a termosku?
U prváků jsem odhalila dvě opsané slohovky, a tak jsem poprvé byla opravdu drsná. Přistižené studentky se choulily do sebe jak ježek před medvědem (na jaře). Slohovky druháků (charakteristika, nejčastěji na téma "můj partner") mi otevřely cestu do srdcí šestnácti- a sedmnáctiletých holek. S nostalgií jsem zavzpomínala na dobu před deseti lety; jako bych se slyšela.
Co mě fascinuje nejvíc, je myšlení studentů, jejich hluboká potřeba spravedlnosti, dobra, happyendu, jejich rozhořčení nad křivdami a nepravostmi světa. Mají řešení na všechny problémy. Jsou revoluční a nebojí se změn.
Uvědomuju si, jak velký rozdíl mezi námi je; zatímco já (už) mám tendenci všecko relativizovat a být v soudech opatrná, oni mají jasno. Svět je černobílý, hrdinové jsou hrdiny a darebáci darebáky.
Akorát nevím, kdo se má od koho učit.
A chtějí po mně FB, prý "pro kamaráda" :D

26

2011-10-10T21:32:00.005+02:00

Vloni jsem to prožívala víc, přeci jen to bylo čtvrtstoletí. Letos - celkem žádná změna. Hlavní změny pro tenhle rok už mám snad za sebou, aspoň doufám.
Kolik vám je? ptali se studenti, když jsem plácla, že mám dneska narozeniny. Dvacet tři, hádala jedna slečna. Ale ne, dvacet jedna, opravovala ji druhá.
Dvacet šest, usmívala jsem se já.
Kecy! volala třída, to si děláte srandu!
Lichotníci, asi doufali, že budu tak naměkko, že nebudu zkoušet.
Moje šedesátiletá teta mi popřála "dobrou pařbu".
Dejv mi popřál do roka kudrnáče, doufám, že myslel toho učitele z FF. I když vlastně nevím, co by byla horší varianta.
Ségra psala něco o bičenkách poševních, předpokládám, že už po mně nikdy nebude chtít pomoct se slohem za takovou drzost.
Od rodičů drahých dostala jsem žehličku a žehlicí prkno a od tetičky a strýčků (taktéž drahých) Pandemic. Mám pocit, že jsem vybavena a mohu se vdávat.
Koukám na rozjásanou slunečnici ve váze před sebou. Za oknem podzimní modro a spadané listy začínají vonět.
Krásný podzim. Díky všem, co jste se mnou u toho :)

Žeru je.

2011-09-26T14:13:00.004+02:00

Vážně. Studenti jsou prostě úžasní. Ukecaní, neustále zkoušející, co vydržím, drzí jak lázeňská veverka, ale úžasní.
Dnes jsme psali písemku se čtvrťáky - opáčko první maturitní otázky. Ukázalo se, že nejvíc to umí ti, co ze ZSV maturovat nebudou, a nejmíň ti, co se tváří nejdůležitěji. Naučilo mě to, že seriózní výraz v obličeji neznamená seriózní vědomosti. Udělila jsem dvě čtverky z milosti (aspoň že ty státní symboly uměli vyjmenovat) a několik poznámek, že vaření z vody u maturity neprojde.
I dospělí lidé jsou schopní strčit si do úst celé lízátko a navzdory usvědčujícím vybouleninám na škraních tvrdit, že v puse nic nemají. (Dost špatně se dokazuje opak, pokud jim nechcete páčit čelisti jak psovi.)
Mám za sebou první konflikt se studentkou. Kdyby mohly pohledy zabíjet a rozčtvrcovat, dopadla jsem v pátek jak Otylka Vranská. Přitom jsem jenom odmítla diktovat. Naštěstí se vztekala sama, zbytek třídy uznal, že mám pravdu.
Konečně jsem rozmluvila němé čtvrťáky. V zoufalství jsem zvolila kalibr nejvyšší, srpnový Prague Pride - a zabralo to, rozvinula se diskuze! Kdybych měla s sebou šampus, bouchnu ho nad třídní knihou.
Dneska mi studenti řekli poprvé, že jsem přísná. Pravila jsem, že teror teprve nastolím. Zasmáli se a zeptali se mě, jestli jsou má nejoblíbenější třída.
Je to sranda, být učitelkou.

Druhý týden

2011-09-16T14:33:00.003+02:00

utekl jako voda. Rozdala jsem první pětky, ale taky první jedničky. Je divný pocit hodnotit něčí výkon, a mít tak přímý podíl na jeho osudu. Poprvé jsem zkoušela ústně, poprvé jsem psala s třídou diktát. Vyplazené jazyky, funění, nasísání k sousedovi a huhlání, že je to moc těžké.
Už v pondělí jsem měla tendenci ťukat tužkou do stolu. Jak mě ale naučila naše češtinářka na gymplu, učitelka, která ťuká tužkou do stolu, patří do blázince. Rozhodla jsem se proto, že si tento úkon nechám na později, a do stolu jsem pouze bušila pěstí.
Některé třídy jsou úžasné a pracovat s nimi je radost. Někde to je přesně naopak a odcházím zpocená jak myš, jako bych sama táhla vůz s třiceti koňmi. Do kopce.
Filosofie ve čtvrťáku mě ubíjí, zatím jsem nepřišla na to, jak studenty přesvědčit, že problémy jsoucna jsou skutečně zajímavé a záživné. Tváří se nechápavě a hlavně nevěřícně. Pančelko, co to do nás tlačíte za kecy.
Dnes v jedné hlučné třídě jsem špatně rozuměla a na otázku, jaká znají lidská práva, jsem namísto odpovědi "právo na vzdělání" rozuměla "právo na snídani".
Jak jako, právo na snídani, ptala jsem se zmateně. Třída se řehtala asi pět minut. Tuším, že už mi to nikdo neodpáře.
V jiné třídě se jeden chlapec způsobně přihlásil, a když jsem ho vyvolala v naději, že má dotaz k učivu, upozornil mě, že jsem rozšlapala křídu a teď že dělám stopy.
Ale baví mě to :)

Ve škole

2011-09-11T14:42:00.005+02:00

Mám za sebou první týden skutečného učitelování a musím říct, vážení, je to dřina. Po skončení pracovního týdne jsem byla tak mimo, že jsem vyhodila kalhotky do koše na odpadky místo do koše na prádlo.
Studenti jsou vesměs milí, i když mě od prvních chvil zkouší. Co vydržím a kde mám hranice. Takže jsem drsná, prý je to pro začátek lepší :)
I když drsná, jak se to vezme.
V úterý (učilo se druhý den) jsem u prváků s pohledem na promítací plátno poznamenala, že tahle věc na mě v červnu spadla. "My víme," řekl s úsměvem jeden chlapec. Cítila jsem, jak mě polívá horko, no prosím, už mám svou historku.
Ve třeťáku si dvě slečny, zatímco jsem zapisovala do třídnice, nasadily každá jedno zářivě zelené sluchátko a jaly se přímo přede mnou poslouchat muziku. "To si ze mě děláte srandu, holky," zalapala jsem po dechu. A holky pokrčily rameny a s výrazem "tak to neprošlo" sluchátka schovaly do tašky.
Ve druháku, kde jsem byla už v červnu, mě nadšeně vítali. "Pančelka Linda," volala třída, "dobrý den, co jste dělala o prázdninách!" Bylo to natolik hřejivé, že jsem schovala přípravy k probírání politických stran a hodinu jsme si povídali.
Ovšem ne všude to je tak milé. Čtvrťáci měli na ZSV poslední dva roky mladého učitele šoumena. Teď mají mě, novou mladou učitelku, a ještě nás čeká filosofie, smrtelná kombinace. Ale věřím, že je udolám.
V češtině jsme psali cvičný diktát. Třída vrčela, ale když jsem jim slíbila za odměnu říct etymologii slova hovno, psali jak o život. Kdo by nechtěl zažít akademickou debatu o sprostých slovech, že :)
No tak uvidíme, jak to půjde. Držte mi pěsti :)

První týden za mnou

2011-09-01T21:05:00.004+02:00

První tři dny, kdy ve škole ještě nebyli studenti, jsem strávila poznáváním budovy a kolegů, respektive kolegyň (neb mužů máme pomálu).
Kolegyně jsou všechny hubené (jak to dělají?) a vesměs krátkovlasé, takže je rozlišuju jen velmi obtížně. Ale většinou jsou milé a většinou mi nabídly tykání. Akorát si nepamatuju, kterým mám vykat, sakra.
Už jsem také zjistila, který kabinet je protirežijní a který prorežijní. Sídlím vedle anarchistické kukaně tělocvikářů, takže všechny horké novinky mám z první ruky.
Moje pracovišťátko oplývá vlastní toaletou, a dokonce sprchou. Moje dvě kolegyně češtinářky jsou skvělé, heuréka. Jedna je oriflejm lejdy a druhá mluví jako kulomet a lítá jak namydlený blesk. Obě jsou sdílné a předpisy mají rozumnou měrou na háku. Jsem spokojená.
První školní den se studenty jsem zahájila ještě daleko před budovou školy. Narazila jsem totiž na hlouček děvčat, která jsem učila v červnu. Tvářily se nenápadně a báňaly první cigára nového školního roku. Snažila jsem se prosmýknout kolem, ale bohužel si mě všimly. Taky z toho nebyly nadšené a snažily se maskovat cigarety za zády. Dost neúspěšně. "Pančelko, dobrý den, nic ste neviděla, jó?"
"Škola ještě nezačala," pravila jsem přes rameno. Přece je nebudu buzerovat prvního září v půl osmé ráno.
Když studenti odešli domů, následovala krátká organizační porada. Bylo nám sděleno, že v pondělí budou některé třídy chybět a že ve sborově se objevila učitelská hromada, nechť si ji majitel laskavě odnese.
A zítra, zítra jdu k maturitám.

Na kafe do Vídně

2011-08-27T13:40:00.004+02:00

Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s pocitem, že přišel poslední den mého šťastného a bezstarostného existování. Že další den nastupuju do práce, kam budu chodit celý život, že skončila všechna dobrodružství a radosti. Prostě hotovo. Hyeny hodují.
"Pojedeme do Vídně," řekla Bára. "Obleč se a za půl hodiny vyrážíme."
Nakonec, proč ne. Zakončit pompézně velikou životní etapu poflakování.
Vyrazily jsme v poledne. Obědová pauza ve Znojmě a zápasení s GPSkou vzalo trochu času, takže na Mariahilferstrasse jsme parkovaly ve čtyři.
Aspoň už nebylo takové vedro. Prošly jsme celým městem. Kolem slavných muzejí, kolem Hofburgu a po dunajském nábřeží. U svatoštěpánského dómu jsme si daly obrovskou zmrzlinu a v jakési sterilní nóbl úřednické čtvrti jemně alkoholickou limonádu bacardi breezer.
K Belvederu nás dovedla mladá německá medička Doris. Mlela páté přes deváté, nevěděla, kde je Brno, myslela si, že čeština je podobná němčině, ale byla milá a ochotná. Dokonce nám pak pomohla najít tramvaj zpátky do centra a prý se budeme kamarádit přes facebook.
V devět byl čas na večeři. Turecká restaurace se tvářila přívětivě a Turci v ní ještě víc. Nakonec jsme se s jedním číšníkem i seznámili, jmenoval se velice originálně Alí.
Do Brna jsme dojely v půl dvanácté. Bára chtěla jet ještě do Bratislavy, ale myslím, že jedno city za den stačí.
PS: v práci jsme začali výletem celého pedagogického sboru na Vranov. Kolegyně se v autobuse řehtaly tak, že na nás řidič křičel, že jsme horší než puberťáci. Možná to tedy s tím koncem radostí a dobrodružství nebude tak horké :)

Literatura Tour

2011-08-21T14:44:00.007+02:00

Už nevím, čí to byl nápad. Vyjet na Vysočinu do míst, kde se narodily, zemřely, tvořily a žily slavné osobnosti české literatury. Každopádně tento nápad došel realizace. Jedno auto, čtyři češtinářky, tři noci a spousta kilometrů.
Ze všeho nejvíc jsme mluvily, ale to je asi jasné. O literatuře, o mužích, o škole, o studiu, o homosexualitě, o studentech, o porodu, o kamarádech, o kamarádech našich kamarádů, o ekonomice, sexu, facebooku, politice, rodičích, výchově dětí, globálních problémech, rasismu, zdravotních problémech, Brně, Praze, Evropě a hvězdách šoubyznysu. O většině témat samozřejmě více než jednou.
Cestovaly jsme. Projely jsme desítkami malebných vesniček podivných jmen.
Petrkov, dědinka spojená s básníkem Bohuslavem Reynkem. Na dvoře před oprýskaným stavením skutečně běhaly kočky, ale bohužel se pro nás jeho poezie nestala jasnější.
Lipnice, kde ukrutně chlastal Jaroslav Hašek. Socha v nadživotní velikosti svádí k tomu, aby se po ní lezlo. Zajímalo by mě, kolik češtinářek už kamennému Haškovi sedělo na klíně. Průvodce v Haškově muzeu byl velmi mladý, velmi kontaktní a odemkl pro nás i jednu neveřejnou komůrku s harampádím. Škoda že nás Petra odtamtud tak hnala.
Dosud jsem netušila, kolik se na Vysočině nalézá Samotínů. Jeden z nich se pojí se jménem básníka Ladislava Fikara, ale když člověk neví, který to je, je to práce pro detektiva. První Samotín se skládal ze dvou opuštěných domků, ve druhém Samotíně jich bylo víc (včetně infopointu s internetem, wow). Ale pán, kterého jsme odlovily, vůbec nevěděl, která bije, a informoval nás pouze o tom, že "tady není vůbec nic". Do dalších Samotínů jsme už nejely.
Veselá byla cesta do Skutče, kde měl na náměstí stát bílý domeček, rodné místo Terézy Novákové. Ukázalo se, že to není Skuteč, ale Proseč, domeček že není bílý, ale oranžový, a že to není místo narození, ale úmrtí. To, že nebyl na náměstí, ale v odlehlé boční uličce, je už detail.
Jimramov, Litomyšl a Žďár byly nudně přehledné a nevyžadovaly žádnou detektivní intervenci. Dobrodružství nám přichystala bouře, která se přihnala, zatímco jsme nakupovaly večeři. Deštníky byly v autě, aby se jim nic nestalo, a auto ze stejného důvodu zaparkované u penzionu za městem. Prchaly jsme v sukních a na podpatcích, u toho na nás útočil letící odpadkový koš a za ním plachtící odpadky. Nějaká bystrá paní za námi křičela, že bude bouřka.
A ještě se musím zmínit o skromném stravování během celé cesty. "Dnes bych si dala jen lehký oběd, klidně by mi stačilo ke guláši šest, ne osm knedlíků," pravila Dáša před posledním společným jídlem a vystihla tím naši konzumační filosofii sestávající z nekonečné peripetie svačinek, kafíček, zákusků a chlapáckých porcí hlavních jídel.
Inu, pěkně jsme se měly. Fotky na rajčeti :)

Do Prahy!

2011-07-21T21:27:00.006+02:00

Vlivem okolností jsem ve středu už v osm ráno vyšla do pražských ulic, a mohla jsem se tak probouzet spolu s metropolí. Naplánovala jsem si procházku přes město. Dobrý den, dobrý den, dneska si to užijem.
Jsem ovšem klasik.
Suverénně jsem dojela metrem na Můstek, neboť mé první kroky měly vést na Staroměstské náměstí. Jenomže ejhle! Na stanici Můstek prostě chyběl východ. Cedule ukazovaly pouze přestup na zelené metro. Žádný exit, nic. Zmateně jsem prošla několika chodbovými tubusy. Lidský křeček v labyrintu. Po několika minutách jsem došla zpátky na nástupiště žlutého metra. Ovšem zvláště po pobytu v Bulharsku jsem na takové paranormální jevy zvyklá. Co se dá dělat, řekla jsem si a nastoupila na metro. Když není východ tady, jistě bude jinde.
A skutečně byl hned na další stanici. Vyhopkala jsem s úlevou z podzemí a celkem bez problémů jsem našla Staroměstské náměstí. Orloj odbíjel devět a sledovalo ho pouze několik japonských ranních ptáčat.
Ulice zely přibližnou prázdnotou. Obchůdky teprve otvíraly. Došla jsem na prázdný Karlův most bez malířů a prodejců cetek. Prohlídla jsem si sochy. (Nemůžu si pomoct, jsou prostě děsivé.) Pak jsem se prošla kolem Vltavy k Národnímu divadlu. Řeka zatím patřila kachnám, loďky spaly na březích a s trochou fantazie jsem nad vodou mohla pozorovat i romantickou ranní mlhu.
Pak se mi začalo chtít čurat. Není to příliš poetický důvod k návštěvě kavárny Slavie, ale co se dá dělat. Ostatně mě dost zklamala. Interiérem i službami. Nejen že kafe bylo hnusné, ale ani mi k němu nedali sladkost, darebáci, a na záchodě nebylo mýdlo. S vřelou vzpomínkou na Emu jsem si přečetla pražský Deník a pak byl čas jít na sraz s Peťou.
Ačkoliv poprvé jsem na Staroměstské náměstí došla bez problémů, podruhé ne a ne tam trefit. Co se občas děje s domy v Harrym Potterovi, to se děje velmi často v mém životě. Mizí, mění se na jiné domy, vynořují se na nečekaných místech. Hrají si se mnou.
Petra ovšem hře udělala rychlý konec; po čtvrtstoletí v Praze u ní nemá žádné nadpřirozeno šanci. Pak byla naše zábava ryze prozaická: jídlo, film, spánek a dnes exkurze na soud za Zdeňkem. Ono taky jaké procházky, když lilo jako z konve. Deštníky naplnily ulice divokou směsicí barev a sem tam někdo někomu zkoušel vypíchnout oko.
Než jsem odjela, Zdenda mi koupil ledovou čokoládu v Kubistické kavárně.
Byl to pěkný výlet :)

Učitelčiny nové šaty

2011-07-14T11:00:00.005+02:00

S hrůzou jsem zjistila, že můj šatník zdaleka není vhodný pro roli učitelky. Termoprádlo, tričko s velrybou, sportovní věci a mikiny s kapucí. Jenomže já bych měla před tabulí vypadat trochu reprezentativně a taky bych se měla odlišit od studentů. Nějak tu hranici mezi námi stanovit musíme.
Dnes jsem objevila obchůdek, kde šijí jejich vlastní věci. Zajásala jsem, ráda kupuju české výrobky. Nabrala jsem si troje šaty a zmizela za závěsem.
Bohužel zrcadlo v kabince bylo moc malé a moc blízko, takže jsem musela vylézt ven a prohlídnout se v zrcadle v prodejně. Před zraky prodavačky. To by ještě šlo, byla docela milá a nehučela do mě.
Když jsem si ale oblékala druhý model (námořnické modré s výrazným výstřihem), do obchodu se nahrnuly dvě starší paní. Ptaly se po velikostech 54 a 58, z čehož jsem vytušila, že zřejmě zaplnily celý krámek. Proto jsem čekala, až odejdou. Ale nějak se k tomu neměly, a tak jsem vyšla k zrcadlu i před nimi.
Obě dámy okamžitě zaměřily svou pozornost na mě. Hlasitě vykřikly a začaly jásat, jak mi to sluší. Já jsem poulila oči na svůj obraz v zrcadle. Horní partie mám prostě vyvinuté příliš. Rozhodně příliš na tyhle šaty. Paní měly jiný názor: "Slečno, vypadáte úžasně! Ty si rozhodně musíte koupit! Slečno, vůbec neváhejte!"
Jo, přesně tohle jsem nechtěla, aby se stalo. Rozpačitě jsem se usmívala a sdělila jsem jim své obavy o přílišném zdůraznění hrudníku.
"Ale běžte, dyť je to pěkné, já kdybych takové měla... já bych se s tím ještě chlubila!" křičela paní velikosti 58. "Jasně, jasně, dneska se to nosí!" přizvukovala ta druhá. "A slečno, zkuste si tyhle, ty by vám mohly slušet taky," popadla jedna z nich figurínu a začala ji svlékat. Zmohla jsem se jenom na "eh". Prodavačka zmateně zírala na náhle nahou pannu.
Sotva jsem v kabince vyměnila jedny šaty za druhé, moje módní poradkyně už odhrnovaly závěs a cpaly se za mnou do kabiny. "Óóó, tyto vám taky sluší!" rozplývaly dámy, zjevně spokojené s výsledkem. Poté se začaly přít, které šaty byly na mně lepší. Venku začalo pršet a ony neměly deštníky. Dobrý důvod k tomu, abych se jim musela předvést v dalších dvou modelech. Navíc se rozvášnila i prodavačka a jala se sama s vervou figuríny svlékat.
Jak se prchá z obchodu před třemi ženami, které rozhodly za mě?
Nakonec jsem je ukecala na decentní hnědorůžové šatky pod kolena. Prsaté námořnické zůstaly k jejich zklamání na věšáku, ale argument, že v tom budu učit, zabral.
Můžete prosím někdo dojít ke mně a říct mi, jestli v tom opravdu můžu vylézt na ulici?

Druhý školní den. Jedeme z kopce.

2011-06-21T14:16:00.006+02:00

Na dnešní vyučování jsem se připravila o něco pečlivěji, protože jsem měla víc času a míň nervů. Strukturovaná osnova výkladu, ukázky, vtípky. Plánovala jsem nejlépe probrané osvícenství v dějinách. Budu důstojná, organizovaná, pevná v zásadách a decentně vtipná, říkala jsem si ráno u zrcadla.
Když jsem přišla do třídy, přes tabuli zplihle viselo promítací plátno. Studenti mě informovali, že zařízení je pokažené a že plátno nejde vytáhnout. Zamyslela jsem se, jak budu psát na tabuli. Netušila jsem, že problém se sám velice záhy vyřeší.
Zapsala jsem do třídní knihy a sdělila třídě, že dnes nás čeká úvod do osvícenství a rozbor ukázek. Třída se ptala po svých známkách z češtiny. Odpověděla jsem, že bohužel známky nemám, ale že je bývalá češtinářka určitě poslala třídnímu.
Z nesouhlasného mručení třídy vynikl jasný dívčí hlas, který kromě jiného řekl, že je to v prdeli.
Mé poučení o tom, že čeština je krásný jazyk, který naprosto není nutné prznit sprostými slovy, přerušil podivný zvuk. Promítací plátno se začalo vytrhávat z držáku. Rozpačitě jsem uchopila povlávající konec měkkého plastu. Vzápětí se plátno vyškublo úplně a zahalilo mě od hlavy až k patě. Bylo překvapivě těžké a mělo tendenci se srulovat. Byla jsem důstojnost sama. "Můžete mi někdo pomoct?" pravila jsem zpod plátna.
Naštěstí jsou v té třídě tři kluci a jeden se projevil jako skutečný muž činu. Přikolébal se ze zadní lavice a plátno ze mě sundal. Poté ho dokonce smotal a odnesl ke školníkovi.
Ptala jsem se, zda je v této škole běžné, že ze zdi padají na učitele pomůcky. Studenti se smáli, aspoň jsem tedy byla vtipná.
Minutu před zvoněním jsem zcela náhodně zjistila, že tato třída nemá ve čtvrtek jednu hodinu, jak mi bylo řečeno, ale hned dvě hodiny češtiny. Vedení zřejmě testuje, jak schopná agentka jsem a kolik informací si zjistím sama. Naštěstí jsem včera vymyslela hned dvě alternativní hodiny pro konec školního roku, takže ve čtvrtek uplatním oba svoje nápady.
Pokud na mě nespadne třeba lustr.

Můj první školní den

2011-06-14T13:56:00.007+02:00

Není to ani 24 hodin, co jsem měla telefonát z působiště, na kterém od září mám pracovat. Po 19 letech vzdělávání jsem konečně způsobilá sama vzdělávat.
Prý jestli bych nemohla už teď jít suplovat češtinu. Ani ne za 24 hodin jsem se tak ocitla za katedrou.
Můj příběh začal v 7.25 u výtahu, kde jsem čekala na zástupkyni, aby mi ukázala školu. Vtom mě obklopily tři učitelky a, tisknouce mi srdečně ruku, vítaly mě ve škole. Zdálo se mi to podezřelé, ale představila jsem se a opětovala slova radosti, že se poznáváme. Přesrdečná vřelost skončila v momentě, kdy učitelky zjistily, že nejsem očekávaná předsedkyně zkouškové komise. Ta opravdová předsedkyně, důstojná paní ve zralém věku, mezitím rozpačitě přešlapovala u vrátnice.
Pak jsem byla zavedena do kanceláře, kde jsem obdržela důležité klíče, například od výtahu. Potom mi ukázali kabinet a usadili na otáčecí židličku. Přede mě dali učebnice. Moje kariéra začala.
Když jsem vešla do třídy, zavládlo všeobecné zmatení. Představila jsem se. Jeden hoch mě požádal, zda bych nemohla své jméno napsat na tabuli. Napsala jsem se. Sdělila jsem jim, proč tam jsem a že se budeme vídat i od září. Jedna slečna se zašklebila, s tou se asi nebudeme mít rády. Zeptala jsem se, zda mají ke mně nějaký dotaz. Přihlásil se opět ten chlapec a zeptal se, kolik mi je let. Po mé odpovědi, že na to se muž ženy nikdy neptá, se přihlásila nějaká holčina a položila mi stejnou otázku.
Pak jsme zapsali do třídní knihy. Uf. Doufám, že jsem se podepsala do správné kolonky.
Pak jsme začali probírat. Klasicismus, který jsem si hodinu předtím nastudovala v kabinetě. Třída poslouchala. Ke konci hodiny z nich vypadlo, že na díla, která jsem v potu tváře představila, měli připravené referáty. Hm.
O přestávce na schodech jsem míjela slečnu, která křičela přes dvě patra na kamarádku: "Jdeš kouřit?" A shora odpověď: "Nejdu, vole, nemám co!"
Inu, úplně normální škola.
V další hodině se mě taky ptali na věk. A taky odkud jsem. Prý "pančelko, vy ale nejste z Brna, že? Vy mluvíte tak jinak." A potom: "Pančelko, vy z nás vůbec nejste nervózní!"
Tak to snad nějak doklepem. Snažili se mě ukecat na zpívání ("pančelko, budeme zpívat!") a na film. To jsem zamítla, ale slíbila jsem jim, že si budeme hodně povídat. Chudáci netuší, že o učivu. Každopádně jsem do toho spadla rovnýma nohama.

Dárky

2010-12-20T07:51:00.002+01:00

nemám. Mám jeden. Dnes se to stane, doufám, a budu jich mít víc, nebudu se bát vlka nic.
Vzpomínám na zlatou éru mé zodpovědnosti, kdy jeden rok jsem měla dárky nakoupené a zabalené už v květnu. Bylo to výhodné především v tom, že pak na Vánoce jsem byla překvapená stejně jako všichni ostatní, neboť jsem za léto a podzim zapomněla, co jsem koupila.
Letos sestra Vaneska (11) prokázala velkou pragmatičnost. Nejdřív si u mě objednala konkrétní dárek, potom mi poslala seznam internetových obchodů seřazených podle ceny. Když jsem minulý týden zjistila, že na webu už je ta věc vyprodaná, jela jsem do Prahy, kde byla vyprodaná taky. Poslali mě do Brna, kde v pátek ještě měli sedm kusů, ale v sobotu už ani jeden. Tak jsem volala ségře, že to nemám a ať si vymyslí něco jiného. Ségra řekla ok a za tři hodiny volala, že si ten dárek sehnala a koupila ve Zlíně. Pořád říkám, že je úžasná :)
(Mimochodem Praha byla taky úžasná a asi tam chci bydlet.)
Nakupování mě otravuje, rozčiluje a v obchodech se hysterickému záchvatu ubráním jenom s myšlenkou, že zatímco mě štve ten dav, pro ostatní jsem součást davu já a štvu je taky. Vizte kouzlo internetových obchodů. Jenomže to zas není ono. Shánět klikáním myší je nůůůďo.
Nic, rozednilo se, vyrážím.

Oli dneska poznamenala,

2010-11-30T21:15:00.007+01:00

že jsem už dlouho nepsala na blog. Prý ať se neflákám, jako, a píšu. Řekla to výhružným tónem a já jsem pochopila, že pokud tu dneska nepřibude nový post, už mě nikdy nevezme na oběd. Oli dokonce řekla, že si podá inzerát na nové kamarády, to mě vyplašilo. Proto píšu.
Nového je například to, že jsem dneska byla poprvé učit ZSV. Filosofii. Hobbes, Locke, Berkeley a tak, nic těžkého, ale taky nic, před čím by člověk spadl na zadek. A k tomu strašlivě hodná třída ve dvě odpoledne. Seděli a mlčeli. Znamenalo to pro mě pětačtyřicet minut one-man-show na téma britský empirismus a fakt jsem se u toho zpotila.
V práci jsme se šestiletým chlapečkem poslouchali Smetanovu Šárku. Byl dokonale unesen představou, že Ctiradova družina v lese pila víno, aniž by si ho předtím koupila ve stánku. Pak se mě ptal, jestli to bylo před, nebo po trilobitech, a jestli už existovala aspoň auta - veteráni. Aneb historie světa z pohledu prvňáčka; trilobiti, veteráni a hotovka.
Nezanedbávám ani společenský život. V neděli jsem byla v malém divadle v prostorách bývalé zbrojovky. Byla tam zima, všude trubky a omlácené zdi, skvěle neumělecké prostředí. Velmi alternativní zážitek. Zítra jdeme s děvčaty (a se strejdou Vladem) na Čoko voko. Hrozně se těším.
A taky se těším na 17. prosince, protože bude dobrovánoční večírek ve speciálních kostýmech - v kostýmech dárků. Nemůžu se dočkat, až se budu oblékat do krabice a převazovat se mašlí.
Jen na diplomku se mě prosím neptejte :D

Kufr

2010-11-16T07:50:00.004+01:00

Hádání slov, z nostalgických důvodů pamětníky označované jako "Kufr", je jedna z nejúspěšnějších her, které jsem se svými svěřenci ve škole vyzkoušela. Ne s těmi malými (mimochodem včera jsem poprvé v životě pomáhala chlapečkovi čurat a byl to fakt stres), ale se čtvrťáky a páťáky v družině. Jejich vysvětlování stojí za to :)
Je to vyjmenované slovo mezi lysý a lýtko. (lýko)
Áááááá! To... tohle... (holčička se z rozpaků řehtá, ukazuje si na hrudník, publikum si zděšeně zakrývá pusu). (ňadra)
Je to české město a vaří se tam pivovary. (Plzeň)
Je to město, kde všechny ženské mají vlasy vyčesané do drdolu a v něm zapichnuté špilky. (Japonsko)
Jak jsme byly u vás a tys byla naštvaná na mamku a jednu mi dalas. (fotka)
Nooo... když... (dítě koktá) když se muž a žena mají rádi, tak to dělají. (polibek)
Máš to na obličeji, má to i kráva a je to nespisovně. (pysk)
Ehm... (holčička rudne), mají to... (klopí zrak)... hmm... kluci pod kalhotama. (trenýrky)
Jí to Honza! (šušeň)

Cestu do Berlína

2010-10-26T11:38:00.006+02:00

jsem dostala od Petra jako dárek ke svým pětadvacátým narozeninám. A bylo to dokonalé :) Fotky na Lycopersiconu.
Vyrazili jsme v noci ze středy na čtvrtek. Petr dodělával na poslední chvíli nějakou práci, takže fofroval a zapomněl si sbalit prádlo. Naše první hodiny v Berlíně proto byly ve znamení hledání obchodu s ponožkami.
Díky tomu jsme zjistili, že ceny v Německu jsou u spotřebního zboží nižší (!) než u nás. Oblečení i jídlo bylo nečekaně dost levné. Měli jsme pronajatý maličký byteček v turecké části města, takže kromě ponožek a trenýrek jsme domů dovezli taky spoustu bulharského sýra, tureckou chalvu, sezamovou pastu a luxusní olivy, které prodávali kousek od nás. A dvakrát jsme byli na úžasném kebabu u Turků.
Ostatní zážitky už ale byly veskrze německé: procházky kolem berlínské zdi, návštěva Sachsenhausenu, Parlament, Kancléřství, focení Braniborské brány ze všech stran a bleší trh.
S německou precizností byly všechna významná místa vybavená velkými informačními tabulemi, takže to bylo opravdu zajímavé, i když často dost skličující. Na druhou stranu i to je historie, takže by před tím člověk neměl zavírat oči.
Ve čtvrtek večer jsme šli na balet. Byl to vysoce kulturní zážitek, i když Petr neměl navzdory urputné snaze vyžehlenou košili. V prádelně naproti našemu domu paní onemocněla a v prádelně vedle našeho domu paní o své žehličce tvrdila, že je to "drek, drek". Ale labutě pěkně hopsaly a opera byla úplně plná, i když jsem to se svými plesovými šaty dost přehnala; bylo tam hodně lidí jen v kalhotech a halence, nebo dokonce v riflích.
V neděli jsme odjížděli až o půlnoci, a protože už se nám nechtělo pochodovat městem a byla zima, šli jsme ještě do kina na film The Social Network. Rozhodně stál za vidění a herci v něm taky :)
Možná bych mohla pětadvacetiny slavit častěji :D

Když jsme u těch kampaní,

2010-10-05T19:10:00.004+02:00

nepodporujme obecně české protetické "v"!!!
Do příštího vydání Pravidel českého pravopisu navrhuji nově zařadit slovo
olejbal.
Příznivci tohoto nápadu nechť kontaktují Ústav pro jazyk český, tel/fax 222 828 402.

Včera v práci

2010-09-23T09:17:00.004+02:00

řetězovou reakcí začaly tři děti z pěti plakat a volat maminku. Jeden chlapeček s více zkušenostmi se světem se vrhl ke dveřím, druhý, více spontánní, se rozhodl odejít oknem. Třetí chlapeček se držel mě a křičel a křičel. Holčička se dožadovala přečtení knížky o krtečkovi a poslední chlapeček chtěl postavit garáž. Vzhledem k tomu, že má žena jen jeden klín a jednu náruč, kde může řvoucí dítě konejšit, a jen jedny ruce, kterými může stavět garáž, si odteď myslím, že vícečetné početí je velká pomsta osudu.
Potom jsem byla chvilku ve školní družince. Miluju děti, které mluví, které chápou a které neodcházejí oknem, i když lezou po stěnách, vylívají barvy a lepidlo na stůl a mluví sprostě. Jeden klučina hodinu zběsile lítal po třídě po naprosto pravidelné trase skluzavka - žebřiny (dotknout se stropu) - další skluzavka - skok do matrací - přeskok přes houpačku. Když jsem se zdvořile divila jeho energii, odpověděl (zavěšen na žebřinách hlavou dolů), že je hyperaktivní. Pak jsme zjistili, že oba chodíme do skautu, a skamarádili jsme se. (Pochopila jsem to ke konci, když po mně hodil balón a dělal jakože nic.)
Den jsem ukončila doučováním matematiky a angličtiny. Tady se už žádné vzrůšo nekonalo, naštěstí. Když jsem na tabuli kreslila koláč a demonstrovala jsem na tom zlomky a když jsem hrála kvůli tréninku barev hru čáp ztratil čepičku, cítila jsem blaženou nudu.
Doma jsem se složila do postele a Petr mi nosil kafe, šlehačku a čokoládu.
Nejhorší je, že od dnešního rána přemýšlím, jakou hru nachystám na přístí týden. Lidi jsou nepoučitelní :D

Tetou

2010-09-13T13:37:00.002+02:00

Příštím týdnem počínaje začnu externě pracovat v jednom brněnském DDM. Měla jsem původně trochu jiné představy o tom, co tam budu dělat, nicméně nakonec to dopadlo tak, že budu mít nějaké individuální vyučování a taky miniškoličku pro dvouleté děti.
Dnes jsem se tam byla podívat. Právě probíhá zápis, takže budovu úderem deváté zaplavily matky s kočárky. Byla jsem poslána do herny, abych dohlídla na děti, než maminy vyplní přihlášky.
S odhodláním jsem se sklonila k první holčičce. "Jak se jmenuješ?" ptala jsem se přátelsky. Holčička mi věnovala jeden krátký pohled a hrála si dál. Opakovala jsem otázku. Tentokrát se na mě ani nepodívala. Usoudila jsem, že asi ještě nemluví. Sotva jsem ale poodešla, slyšela jsem zřetelně, jak si holčička mumlá: "A panenka... pejsek haf haf..."
Potom jsem se věnovala chlapečkovi, který má jeden a půl roku a zatím komunikuje posunky a zvuky. "Uááá!" křičel hrdelním hlasem a mával gumovým lvem. "No ano, to je lev," usmívala jsem se. Chlapeček povzbuzen mým úsměvem mi vzápětí lva hodil na hlavu. Nevadilo by mi to, kdyby se tomu tak srdečně nesmál. Nakonec donesl papír a pastelku a se stejným zvukem ("uááá!") se dožadoval, abych mu lva nakreslila.
Další holčička mi sdělila, že se jmenuje Martinka, ačkoliv maminka mi potom řekla, že se jmenuje Bára.
Jiná holčička na otázku, kolik má roků, s vychytralým výrazem odpověděla, že třicet dva.
Já jsem věděla, proč chci učit na střední škole.

Cestovní deník

2010-09-07T13:59:00.002+02:00

z cesty na Island si můžete přečíst tady - zatím bez fotek, ale ty jsou na rajčeti.
Je to dlouhé, ale podrobné - takové čtení na zimní večery :)

Dopolední

2010-09-01T09:48:00.003+02:00

K dnešnímu svátku mi od rána chodí smsky. Teď mi došla jedna, kde mi pisatel přeje splnění všech přání, hlavně pak těch tajných.
Myslím, že kdyby se každému člověku splnilo jedno tajné přání, domácnosti by přišly o klid, státy o mír a lidstvo o velkou část své morálky.
Lidé by si ke svátku možná měli spíš přát, aby se jim žádná tajná přání nesplnila.

Telegraficky

2010-08-26T20:51:00.004+02:00

Třítýdenní výlet na Island je za námi. Ačkoliv hlavně u sopek to tak nevypadalo, přežili jsme ve zdraví a pohodě. Asi jste všichni objevili fotky na rajčeti a v současné době intenzivně pracuju na přepsání cestovního deníku, který snad poté dám někam na internet.
Po Islandu jsme v rychlosti zařídili svatební dar a ujížděli na svatbu Klárky a Radka, mé tety a jejího milého. Poprvé v životě jsem byla svědek. Vyšlo krásné počasí, nikdo se při "ano" nezakoktal, cimbálovka pěkně hrála a jídlo bylo výborné, co víc si přát.
Po svatbě jsme celá rodina odjeli na svatební cestu do Orlických hor. Vzhledem k tomu, že novomanželé už mají rok a půl starého synka, mohli si dovolit přeměnit líbánky na rodinnou dovolenou. Zdolali jsme vrchol Velké Deštné, podívali jsme se na bunkry a tvrz z 2. světové války, nasbírali jsme spoustu hřibů a taky jsme objevili hru Pandemic, o které teď Petr neustále básní, takže ji zřejmě budeme muset zakoupit i k nám domů.
Teď snad bude pár dnů klid a prostor na uklizení bytečku, na přípravu na semestr a na dořešení diplomky. A taky na kafíčka a piva s kamarády, hlaste se!

Tajemství Dračí hory,

2010-07-18T22:48:00.003+02:00

to byl název letošního skautského tábora volně inspirovaného Hobitem. Dva týdny ve Vřesovicích utekly neuvěřitelně rychle. Děti byly tak úžasné, že jsem přijela sice úplně mrtvá, ale plná optimismu ohledně smyslu rodiny, učitelství, výchovy, skautingu a světového vývoje :)
Zpívala jsem ve svatebních šatech (pořízených v Bulharsku na bílou paní) na střeše srubu. V sedm ráno jsem snídala na nafukovací lodi na osvětimanské přehradě bábovku. V detektivní hře jsem si zahrála děsivou upíří baronku. Vytáhla jsem přibližně pětasedmdesát klíšťat a zavázala jsem několik naražených zápěstí a kolen. Namazala jsem tunu krajíců chleba. Letos jsem nemusela předvádět kliky s tlesknutím, zato jsem musela zahrát samičku kudlanky nábožné a také větu "Kadibudka už je moc plná." Sřílela jsem z profesionálního luku (přesně čtyřikrát, pak mi praskla žíla v ruce). Spolupráce se třemi muži byla občas náročná, ale vesměs na mě byli hodní :) No prostě dobré to bylo, dobré.
A podívejte se na vítězné divadlo. Děti jsou prostě šikovné :)

Vltava 2010

2010-07-02T15:17:00.005+02:00

Stává se ze mě zkušený vodák. Včera jsem přijela ze své páté vody a musím se pochlubit, že se naše loď ani jednou necvakla :)
Diplom za nejvyšší počet cvaknutí byl nečekaně udělen Dejfovi a Emě, ale i jejich výkon byl slabý - pouze dvě otočení. Pravda je, že to druhé na klidné vodě při přistávání bylo opravdu vtipné a vydalo za víc než jedno.
Ocenění za nejveselejší výbavu dostala Pavlínka, a to za lak na vlasy, kterého vezla celý velký sprej, protože co kdyby jí došel. Leňa jí konkurovala růžovými krajkovými kalhotkami a druhá Leňa velkou mycí houbou. Jinak se ale všichni mí neotdooroví kamarádi ukázali být poměrně praktičtí. Nikdo nezapomněl spacák a nikdo nevezl fén na vlasy.
Cestu s námi absolvoval také náhradní bárbínový Pekař (ten opravdový je v Guinei). Celou dobu seděl na přídi Pucíkovy lodi a roztahoval nohy na kolemjedoucí lodě. Pak mu upadla ruka, kterou medička Lenka opravila až poté, co bárbíně oddělila nohy od trupu. Doufáme, že bárbína nebyla panenka woodoo.
Zažili jsme také kulturní momenty. V Českém Krumlově jsme navštívili grafitový důl a ve Zlaté Koruně venkovní divadlo. Trochu se zpívalo, trochu se pilo (řekl někdo čert?), nejvíc se mluvilo (Pucíkovy historky anebo To jednou na hudebním táboře...), vzpomínalo a plánovalo. Prý za rok jedem zas :) Fotky najdete tady.

Třídní sraz - pět let po.

2010-06-19T10:09:00.003+02:00

Před pěti lety jsme se klepali před maturitou, teď se už někteří z nás honosí čerstvým trojpísmenným titulem před jménem. Sešlo se nás osmnáct z jednatřiceti a k tomu třídní, češtinářka a matikářka. Tělocvikář zapomněl.
Nejdřív bylo trochu ticho. Sedli jsme si podobně, jako jsme kdysi seděli v lavicích. Pokukovali jsme po bývalých spolužácích a hodnotili, co a jak se na nich změnilo. Holky pohubly. Kluci přibrali. U třech lidí jsem se musela chviličku zamyslet, kdo to je. Ale po chvíli hovoru a po troše vína se všichni tak nějak začali chovat jako kdysi. Stejná gestikulace, stejná potřeštěnost nebo stejná solidnost, stejná melodie hlasu. Pak se zvedl Čadák a svou vybroušenou rétorikou nás všechny uvítal a vyzval, ať po jednom řekneme, jaký je náš studijní i rodinný stav plus nějakou pikantérii.
Katka, která kdysi v tělocviku necvičila s tím, že si zapomněla spodní prádlo, žije na Novém Zélandu. Váša, která z nás všech nejvíc rozuměla literatuře, studuje na matfyzu povrchové struktury kondenzovaných látek (co to sakra...???). Čadák, nařčen kdysi z toho, že se hodiny ve škole jenom prosměje, začíná doktorát a učí na UTB. Leňa, která celé studium propařila, ted touží po místě učitelky na 1. stupni ZŠ. Hela přišla jako slepý k houslím k desetiletému dítěti. Tereza vypadala jako Kleopatra. Druhou Terku čekají státnice z přežvýkavců. Skoro všichni si zkusili život někde v zahraničí. A překvapilo mě, kolik lidí chce učit nebo už učí.
Pozvané paní profesorky zůstaly stejné. Matikářka mi i po těch letech trochu naháněla strach. Češtinářka nezklamala a měla červené tričko a vtipné poznámky. Ani třídní nezklamala, všechno bylo "naprosto skvělé".
Celkově sraz dalece předčil má očekávání. Příště bychom mohli vzít víc fotek a promítnout si stužkáč :)

Jak buduji kapitalismus

2010-06-04T21:27:00.004+02:00

Abych nějak smysluplně využila čas získaný brzkým ukončením semestru, rozhodla jsem se vstoupit do pracovního procesu. Ukázalo se, že sehnat brigádu na pouhý měsíc není zas tak jednoduché. Na jednom místě po mně chtěli absolvovat tři vstupní kurzy, které bych si musela sama hradit (trvaly by pět týdnů a stály patnáct tisíc), jinde chtěli živnostenský list. Nabídky, kde výměnou za diskrétnost a zahraniční klientelu požadovali příjemný vzhled a komunikační schopnosti, jsem vyřazovala rovnou. Nakonec jsem se rozhodla zatnout zuby a zkusit to v call centru.
Ne, nejsem ten, co vám volá v sobotu po obědě domů a nabízí výrobek nebo smlouvu, naštěstí. To bych asi nedala. Mým úkolem je sjednávat nezávazné informativní schůzky různých firem. Řekněme, že je to nepřímá nabídka produktu nebo služby. Mluvím s lidmi, kteří jsou na své pozici od toho, aby se mnou jednali, takže jsou, dá se říct, snesitelní. Na druhou stranu i tak je to práce vyžadující určitou míru asertivity. A soustředění.
Dnes jsem za hodinu a půl obvolala v určité věci čtyřicet lidí. Mentální běžící pás začal v mé hlavě ke konci směny rachotit tak, že jsem pana Kodýlka omylem oslovila jako Krokodýlka. Chtěla bych věřit, že to neslyšel ani on, ani moje nadřízená sedící za mnou.
Nu, každá zkušenost dobrá a zas jsem se utvrdila v tom, že učitelství je opravdu to, co mám dělat.

U čaje

2010-05-26T10:28:00.006+02:00

Ačkoliv jsem v únoru měla pocit, že to bude peklo, nakonec to šlo a semestr dopadl víc než dobře. Z tisíckrát prokleté epistemologie jsem dokonce vybojovala áčko, hehe :) U většiny předmětů jsem měla pocit, že mi k něčemu byly, vlastně to byl možná nejzajímavější semestr. Přečetla jsem kilometry textu. Kilometry jsem i napsala. Tímto děkuji svému počítači, že se nezavařil.
Moje spolužačky z PedF státnicují. Je to zvláštní pocit a nemůžu se ubránit myšlenkám, co by bylo, kdybych se tenkrát před dvěma lety rozhodla jinak a nešla na fildu. Jak by řekli literární vědci, buduju ve své hlavě kontrafaktuální historii. Kontrafaktuál je hypotetický přepis určitého bodu v minulosti a dedukce následujících událostí. Co by bylo, kdyby. Na základě srovnání nerealizované a realizované události můžeme vidět hodnotu onoho bodu. Bod může mít rozměr dvou vteřin. Můj život například zásadně ovlivnilo sledování předvolebních klání před minulými volbami. Jednou o tom napíšu knihu. Podobnost událostí, osob a míst bude zcela nenáhodná.
Co se týče letošních voleb, přeju si hrozně moc, aby už bylo po nich. Předvolební kampaně vedené nejen politiky, ale i mnoha mými přáteli a blízkými mě unavují. Každý je nasrán. Každý ví nejlíp, co bych já měla volit. Spektrum příkazů je široké - od zdravé výživy třešněmi po šlukování fajfky. O volební urně se mi dnes i zdálo. Vtipné je, že nasrán bude každý i po volbách, to už tak zkrátka chodí.
No nic, jdu vyrábět obří hlavu a elfí uši. Letos budeme mít tábor ve stylu fantasy :)

Výlet s multikulturní vložkou

2010-05-23T10:16:00.004+02:00

České dráhy teď každý víkend vypravují historický vláček, který vás odveze z Brna do Lednice a zpět. Vlak je z 50. let, takže ve srovnání se zbytkem vozového parku této společnosti zas tak moc historický není, nicméně uznávám, že v běžném rychlíku chybí kolorované fotky skal a lesů.
Včera ráno jsme vyrazili. Protože jsme byli skoro samí dobrovolníci, byla to výprava velmi veselá. Oli na počest svých narozenin s sebou vezla dort a víno. Zdeněk chtěl neustále hrát nějaké hry, které potom většinou vyhrával. Místo svačiny si vzal krabici BeBe dobrých rán a volejbalový balón. BeBe dobrá rána nám vnutil hned po nástupu do vlaku, abychom prý zdravě posnídali, a po zbytek dne neměl co jíst. Zdeňku, Zdeňku...
V Lednici bylo hrozně moc lidí. Cyklisti, rodiny s dětmi a Japonci. A Arabové, které jsme potkali u minaretu. Zrovna vypukla bouřka, takže jsme stáli pod ním a čekali, až to přejde, když tu se Arabové s námi začali družit. Nejdřív nám ten, co uměl trochu česky, přeložil nápisy na minaretu. Další mezitím vytáhli dvě velké termosky, sadu titěrných porcelánových hrnečků a sadu malých skleniček a začali nám nabízet v hrnečkách kávu a ve skleničkách čaj. Oli se vytasila s domácími šneky z lístkového těsta. Jeden Arab vyslyšel Zdeňkovo přání a zazpíval nám (čelem k daleké Mekce) píseň, jakou se do mešit svolávají muslimové.
Pršelo dlouho a oni byli celí žhaví do povídání. Začala jsem si s tím, co zpíval, povídat anglicky, ale jeho angličtina nebyla nic moc a další dva to museli tlumočit, takže jsme si moc nepokecali.
Když bouřka ustala, začali jsme se loučit. "Nájs tú mít jú," usmíval se Arab. Podala jsem mu zcela automaticky ruku. Zůstala trčet ve vzduchu a všichni tři se rozpačitě usmáli. "Třesete si rukou?" zeptala jsem zmateně. Zavrtěli hlavou. Aha. Asi že jsem ženská nebo co... Tak jsme si aspoň zamávali.
Zbytek výletu promrholilo, takže jsme byli docela rádi, když jsme našli volný stůl v hospodě. Hokejoví fandové ocenili velkoplošnou obrazovku, protože právě vrcholilo utkání se Švédskem. Prodloužení a nájezdy jsme ale neviděli, poněvažd jsme museli na vlak. Ale sledovali jsme to aspoň přes internet (Zdeněk málem zavařil svůj mobil, jak pořád klikal na "obnovit").
V Brně na nádraží mě čekalo ještě jedno multikulturní setkání - přes hlavák právě procházela demonstrace ProtestFestu, anarchisti. Několik set dredatých lidí s několika desítkami nohatých psů, bubny, vůně marihuany, transparenty a spousta policajtů. Nějaký kluk mi vtiskl do ruky noviny, kde jsem se dočetla, že mám příští týden místo pasivního volení zvolit aktivní bojkot.
Byl to prostě den plný zážitků :) Fotky na najdete tady.

Z doučování:

2010-04-21T20:04:00.007+02:00

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.

Stonáníčko

2010-04-16T23:12:00.004+02:00

V neděli jsem se dorachtala do Brna polomrtvá. V žaludku zaplněném pouze čajem výhružně šplouchalo a vrčelo, střeva tančila polku. Kdyby alespoň jeden z našich dvou teploměrů fungoval, možná bych si naměřila i teplotu.
"Uáááá," hekla jsem po vstupu do bytu.
"Uch kchh uh," zakašlal mi Hrnča v ústrety. Z obavy před nákazou jsem dostala pusu na tvář, a to ještě z dálky. Dále jsem dostala do jedné ruky rohlík, do druhé hrnek s čajem a přísný zákaz vstupu do kuchyně.
A tak začalo naše synchronizované stonání. Varná konev strhla rekord, koš se plnil pytlíky čaje, nádobí se vrstvilo a pavouk se spouštěl po zácloně. Totální anarchii doplnilo divoce rostoucí avokádo, které se konečně po zimě probralo a během tří týdnů vyhnalo třiceticentimetrový kmínek.
Do školy jsem nakonec šla jenom ve středu na jedinou hodinu. Z mého pondělního referátu nebylo nic a z úterního volejbalu už vůbec. Byl to velmi smutný příběh. Hrnča vytrvale chrchlal od počítače, kde se snažil dotvořit seminárku, a já jsem funěla v peřinách.
Ačkoliv normálně Petra musím vždycky po příchodu z venku odeslat do koupelny, aby si umyl ruce, teď se snažil situaci nepodcenit a šudlal si je antibakteriálním mýdlem skoro pokaždé, co se ke mně přiblížil. Na jeho obranu musím přiznat, že můj virus byl (je) extrémně úporný a že rozhodně není o co stát.
Ale stejně pro mě byla zábavná představa, jak mí průjmonosní bacilové přeskakují z mých prstů na jeho hrnek čaje a s výkřikem "je náš!" buší svými malými pěstičkami do jeho žaludečních stěn a radostně hopsají v jeho střevech.
Postupně Hrnča přestal kašlat a já už se cítím skoro normálně, pokud nesním něco tučného, něco většího, něco hutného... vlastně něco jiného než rohlík a čaj, hm. Ale jednou to ty malé potvůrky přece musí přestat bavit.
A tak se zatím nechávám unášet představou, co všecko sním, až budu zdravá, a čekám, až to přijde: Kafíčko. Nejtučnější jogurt, jaký seženu. Špičku s vaječným likérem. Kus celozrnného chleba s jihočeským máslem. Knedlíčky se zelím. Tatranku. Eh...

Jarní

2010-03-30T22:20:00.006+02:00

Přemýšlím, jakou barvou budu letos barvit vajíčka. Taky přemýšlím nad tématem své diplomové práce. Zásadní otázky posledních dnů. Možná se pokusím o žlutou. Ohledně diplomky váhám. Téma z historické mluvnice znamená spoustu starých textů a vědeckost. Křesťanská poezie 20. století nabízí celkem zajímavou oblast bádání a příjemnou vedoucí, ale nevím, jestli mě to zajímá tak, abych o tom napsala tolik stránek.
Naštěstí mám ještě pořád čas na rozmýšlení. Obědy s Oli, víno s Kuřetem, trsání s Dejvem, volejbal s kamarády a většinou dobře naladěný Hrnča doma mi momentálně stačí ke spokojenosti.
Když nejsem s lidmi, obklopuju se více či méně zapeklitými texty do školy. Teorie mimésis mi pomalu odkrývá svá tajemství, zatímco hybridní kategorie v češtině jsou i po pěti týdnech semestru stále velkou neznámou, třebaže nám vyučující vše přehledně vysvětluje anglickými termíny na italských větách. Ony podezřelé hybridní kategorie při tom mazlivě nazývá vzrušujícími mulatkami a silou svého hlasu se snaží rozbít okenní skla.
Nad posledním šestistránkovým textem do epistemologie jsem strávila čtyři dny, aniž jsem v něm našla smysl, takže výsledek byl pouze ten, že jsem roztavila plastová ucha našeho nejmenšího kastrólku poté, co jsem na něj v hlubokem zamyšlení odložila rozžhavené víko remosky. Akademický pracovník ze mne asi nebude. Naštěstí mám dost sester na to, aby příbuzenstvo neklesalo na mysli.
Hm, třeba by těm vejcím slušela fialová!

A frčíme dál

2010-03-03T17:49:00.005+01:00

Konečně začala škola. Už od dětství z toho pokaždé mám radost (ano, i proto jsem se rozhodla být učitelkou). Samozřejmě kromě radosti přišel i stres s předměty, úkoly a požadavky, letos jako třešnička na dortu dosud nevyřízené papíry k Erasmu.
To je ostatně kapitola, jež se svou tragikou dotýká komična. Z centra zahraničních studií vás pošlou za oborovým koordinátorem. Koordinátor dva měsíce není k nalezení, načež, když je polapen, vás s úsměvem odkáže na vedoucího katedry. Běžíte na studijní zapsat se do semestru bez jediného uznaného kreditu. Vaše dokumenty mají oslí uši na všech rozích, jak je všude nosíte, kdybyste náhodou potkali tu správnou osobu. Vedoucí katedry se z důvodů neznámých první týden školy na fakultě nevyskytuje. Únor se překulí do března. Nakonec vedoucího dopadnete; do jeho pracovny vstupujete s nekonečnou úlevou. Ovšem ten vás laskavým tónem pošle na studijní oddělení. Už vím, jak vznikla pohádka o slepičce a kohoutkovi, co leží v oboře, nožky má nahoře.
Navíc po půl roce začal studovat i Hrnča. Ze tří předmětů kvůli dvěma vrčí a skuhrá. Ve čtvrtek máme oba na desátou. Minulý týden to bylo poprvé. Nevím, zda to zvládnu ještě dvanáctkrát. Na moje "dobré ráno" odpovědělo "uhm vrr grr hu hu chrr brr uhuhu", a když jsme vystoupili na České, zeptal se mě, jestli je tam tolik lidi takhle brzy ráno každý den a co tam sakra dělají.
No... aspoň že je takové krásné počasí :)

Já tak rád trsám

2010-02-04T14:31:00.003+01:00

Plán zosnovaný snad už v létě se doopravdy uskutečnil. Chodím zase do tanečních! Vlivem okolností sice ne s tím pánem, se kterým bydlím, ale mít od sebe jeden večer týdně pokoj nemůže uškodit :)
Když mě včera Dejv chytil kolem pasu a začali jsme hopsat v rytmu džajvu, vzpomněla jsem si na svoje předchozí lekce tance.
Ve druháku na gymplu jsme chodili skoro celá třída. Bohužel na šestnáct holek chodili jenom dva kluci, takže o cizí hochy z průmyslovky byla dost bitka. Pamatuju si svoje tmavě růžové šaty s leopardím vzorem a moje první boty na podpatku. Podpatek měřil přesně deset a půl centimetru a už na čtvrtou lekci jsem musela mít jiné boty, protože vážně hrozilo, že se přizabiju. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že jsem velká dáma. Na závěrečný ples si holky půjčily svatební šaty a tančili jsme polonézu. Můj partner byl o deset centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí než já, ale byla jsem tak okouzlená těmi šaty, že mi to bylo jedno.
K dalším tanečním (ve druháku na výšce) jsem přišla jak slepý k houslím. Kamarád kamaráda mé kamarádky chtěl chodit tancovat, ale neměl partnerku. S odvahou jsem se nabídla. Bylo to fajn, aspoň většinou. Občas jsme ovšem zažívali rozpačité chvíle, třeba když při výuce tanga na nás taneční mistr křičel, že z toho tance musí být cítit vášeň a sex a ať se chytneme pevněji a dotýkáme se pánvemi. Nebo když jsme se učili rock´n´roll a můj tanečník nemohl živou mocí odtrhnout oči od míst pod mým krkem. Myslím, že jsme byli velkou část většiny lekcí oba rudí až za ušima.
Teď konečně to vypadá optimálně. Tanečního partnera mi tentokrát nesebere žádná konkurentka. A stydět se před sebou taky nemusíme; s Dejvem jsme toho zažili tolik, že těžko může přijít něco, co by nás překvapilo, leda snad... kdyby se na parketu objevili naši opravdoví partneři :D

Princezna Margotka

2010-01-26T22:16:00.003+01:00

Moje nejmladší sestra se jmenuje Markéta a má něco přes sedm let. V září konečně a s velikým těšením vystřídala školku za školu. Učitelky v mateřince si dost možná oddechly, současná učitelka začíná počítat první šediny - soudě dle jejích reakcí, které jsou zachyceny v Markétině žákovské.
Všechny moje sestry jsou zábavné, ale občas si myslím, že Markétka vede.
Dnes jsme se potkaly po delší době. Místo pozdravu mě přivítala otázkou: "Bylas někdy v Norsku?" Když jsem přitakala, hluboce si povzdechla: "Tam bych se chtěla podívat. Doteď jsem se nedostala za hranice této země."
"Vždyť jste byli v létě v Chorvatsku," připomněla jsem jí a přemáhala smích. Takové vyjadřování u sedmiletého děcka je prostě srandovní.
"No jo. Osobně ale znám jenom Česko a Chorvatsko. Ale v televizi jsem už byla v hodně zemích," řekla zasněně.
"A kde se ti líbilo nejvíc?" ptala jsem se, i když odpověď jsem vlastně už znala.
"Asi v tom Norsku," opakovala, "je tam nádherná příroda," dodala dramaticky s mírným důrazem na "r" a "ř", které však už podle logopedky zvládla natolik, že byla vyřazena ze školního logopedického kroužku. Ovšem kdoví, jak to bylo.
"Dostala poznámku, zase," postěžoval si taťka prohlížeje si žákovskou. U dnešního data se červenilo razítko "Nezlob!" Zalistovala jsem sešitkem. Na předchozí stránce pro změnu stálo: "V hodině matematiky pohodila lavicí!" Přišlo mi to veselé (stejně jako tehdy, když si Markéta na hlavu vysypala nastříhaná písmenka). Taťka se ale tvářil spíš nešťastně.
"Jak se to stalo?" ptala jsem se sestry.
"Hráli jsme matematickou hru na krále. Můj soupeř mě porazil už v základním kole, no a já jsem se tak vztekla..." pokrčila rameny omluvně. "Zlost dává křídla, nebo jak se to říká," dodala s úsměvem rozšafně.
Na závěr si mi Markétka postěžovala, že nejvíc problémů má ve čtení. "Víš, problém není v tom čtení samotném," pravila, "ale v tom, že já nikdy nevím, kde jsme."
"Nebaví tě to nebo co?" ptala jsem se. Byl to ovšem zcela mylný tip.
"Ne. Když oni jsou v čítance teprve na straně dvacet. Mě zajímají ty příběhy, co jsou napsané vzadu, tak čtu dopředu... teď jsem na straně čtyřicet osm," povzdechla si smutně. V ten moment mi jí bylo trochu líto. Nuda je děsivá a někdy nezbývá, než se bránit trochou zlobení.
Vzpomněla jsem si na prošeptané, prodopisované, pročtené, prospané nebo nenavštívené přednášky. Forma zlobení je úměrná věku. Každopádně je asi dobře, že nám už na vysoké nemůžou psát poznámky.

Zimní výprava pod Radhošť

2010-01-25T20:39:00.004+01:00

Právě uplynulý víkend byl po dlouhé době pořádně akční. My, otrokovičtí skauti, a oni, naši přátelé a kamarádi, jsme se vydali na výlet na Dolní Bečvu. Bylo nás celkem osmnáct, z toho dvě Rusky a jeden Ind, kteří jsou na studiích ve Zlíně.
Cesta tam byla divoká. Čert vem trojí přesedání, ujetý přípoj a dlouhé čekání na nádraží, díky kterému se přeprava protáhla na téměř pět hodin. Opravdovým peklem byla jízda ve vagónu se zamrzlým topením. Vydechovali jsme obláčky páry a bodrý průvodčí oděn provokativně pouze v nádražácké košili žertoval o zlobivém topení. Když jsem cítila, že asi tak po kolena necítím nohy, konečně jsme byli ve Valmezu. Za zmínku ještě stojí úschovní skříňky v Rožnově, které byly "v poruše" a vrátily mi dobrou náladu.
Skautská základna generála Hlaďa prošla za rok neuvěřitelnými změnami, takže zatímco loni jsme chodili čurat ven a na starých kamnech jsme rozpouštěli sníh, aby byla voda na čaj, letos jsme si užívali splachovacího záchodu, plně vybavené kuchyňky, a dokonce funkční sprchy s teplou vodou.
V sobotu se část lidí vydala na sněžnicích na Pustevny. Druhá část (zejména přítomné ženy, Ivoš zapomenuvší si pohorky a Ind v riflích) se nahoru dopravila motorizovaně. Přes množství lidí tam bylo krásně. Sluníčko hřálo, vítr nefoukal, sníh se třpytil a medovina voněla; všechny smysly si užívaly. Rusky původem ze Sibiře měly jarní náladu a Ind uhranutě zíral na záplavu sněhu. Prošli jsme se po hřebeni, mrkli jsme na sněhové sochy a já jsem Hrnčovi velice romanticky zakoupila štramberské uši, které jsem mu potom dost neromanticky snědla.
Večer jsme byli všichni unavení, ale stejně se bujaře společensky žilo až do tří do rána.
Vstávali jsme po deváté. Petr nenávistně hučel něco o polovojenské organizaci, ale nakonec vstal taky. Společnými silami jsme uklidili, zkontrolovali, jestli někde nezůstala zakutálená láhev od rumu a zamávali jsme mezinárodní návštěvě.
Bylo to super, akorát musím do příště zainvestovat do nějakých fakt dobrých zimních ponožek. A taky si musím od Ivoška vzít text na tu veselou písničku o selce a sedlákovi v Tyrolsku :-P

Čestmírovské pozdravení

2010-01-08T22:20:00.005+01:00

Od příjezdu z Bulharska se můj blog nějak zasekl. Ne že by nebylo o čem psát. Vánoce vyplněné pojídáním a potkáváním lidí přinesly řadu nových poznatků. Například že se za týden dají přibrat tři kila. Že spolužačka z gymplu se rozhodla po desíti měsících známosti do toho praštit a nenápadně se v listopadu vdala. Že jiná spolužačka to v České republice zabalila a odletěla hledat štěstí na Nový Zéland. Že ani několik let vztahu není zárukou toho, že to pak dva lidi zvládnou spolu sami na padesáti metrech čtverečních. Že Hrnča je kvůli mě ochotný ulovit jelena. A další zajímavosti, bohužel hodně z nich patří k řečem, co se šuškají z ucha do ucha, takže cenzura, vážení... :)
Silvestr na Jitřence byl povedený. Přilehlá vesnička Vír mi připomněla Bulharsko. Skoro celou dobu jsme hráli různé hry - od Bangu až ke kostkám. A ani se toho letos moc nerozbilo :D
Celková bilance minulého roku dopadla dobře, rok 2009 můžu charakterizovat slovem "odvaha", což není zlé.
Leden je zatím ve znamení ustalování. Papírování ohledně Erasmu mám zčásti za sebou, další mě čeká. Chystám se na nový semestr a jelikož se cítím být plná duševních sil, právě mám zaregistrováno 70 kreditů včetně kurzu klasické čínštiny :D
Byteček na Vídeňce zažívá poslední změny a vypadá to u nás teď docela jinak, přijďte se všichni podívat. Od Ježíška máme hrozně moc čajů a kafe, tak ať se to zlikviduje. Sušenky si doneste, ty likvidovat zvládám :-P
Taky čtu - po dlouhé době z vlastní vůle, ne kvůli škole - a je to bezva. A sleduju filmy a ovečku Shaun. A vymýšlím, co bude dál, co v létě, co na podzim a za rok. Tenhle zasněžený leden je jako list bílého papíru a ve skříňce mám spoustu pastelek :)

Svojsíkův závod naostro,

2009-12-14T09:13:00.006+01:00

tak by se někdy daly nazvat moje příhody. Jako třeba včera.
Ve tři odpoledne začínala na bytě u jedněch kamarádů rozlučková párty s tematikou Vánoc - každý měl připravit nějaký vánoční pokrm z jeho země. Měla jsem po obědě zkoušku, po které jsem se vracela na koleje, takže jsem na párty vyrážela před pátou - s plánem skočit ještě do supermarketu a koupit ingredience aspoň na kokosové kuličky. Jelikož jsem v onom bytě byla předtím jenom jednou, nepamatovala jsem si přesně, jak se tam dostanu. Oksana mi nabídla, že ji mám prozvonit a že pro mě skočí; byt není daleko od supermarketu. Tak jo.
Tak jo. Nakoupila jsem (btw nechápu, proč mají máslo na opačném konci obchodu než margaríny a proč prodávají strouhaný kokos pouze po deseti gramech) a chtěla jsem si prohodit SIMkarty. Jenomže ta bulharská v peněžence nebyla. Ani v peněžence, ani vysypaná v kabelce, prostě zmizela. A s ní všechna moje bulharská čísla, všechny kontakty.
A tak jsem se vydala hledat byt sama. Tušila jsem směr a jak se později ukázalo, tušila jsem ho velmi dobře. Jediný problém byl, že v té čtvrti všechny domy vypadají stejně, ostatně jako na každém sídlišti. To se ale taky ukázalo až později.
Našla jsem dům s průchodem a vchodovými dveřmi, které vypadaly naprosto stejně jako ty správné. Zajásala jsem. Nějaká paní se psem mě pustila dovnitř. Jenomže které patro? Druhé? No možná třetí. Hm, nebo taky ne. Prošla jsem dům dvakrát a za žádnými dveřmi jsem neslyšela angličtinu nebo aspoň večírek. A tak jsem zazvonila v prvním patře. Plešatý pán zdvořile vyslechl moje koktání (Znate li... ima li tuk apartement na polskite studenti?), ale nevěděl. Nevěděli ani ve druhém a třetím patře. Když nevěděla ani domovnice, připustila jsem si, že jsem ve špatném domě.
Vrátila jsem se na hlavní třídu. Setmělo se a začal padat sníh. V zoufalství jsem začala listovat seznamem čísel na české simce. A zázrak se stal. Číslo Siri se mi uložilo do telefonu, ne na ztracenou kartu, jupí! Naťukala jsem zoufalou smsku a dala odeslat. Jenomže samozřejmě číslo nebylo uloženo v mezinárodním formátu, tedy bez trojmístného předčíslí. Neodesláno. Na předčíslí jsem si nemohla vzpomenout. Široko daleko ani noha. V tašce máslo a pět balíčků kokosu. (Taková ta situace, kdy se člověk musí smát sám sobě.)
Co udělá Čech, když je v úzkých? Jde do hospody.
Byl to dobrý tah. Servírka se chvíli bránila, předstírala, že nerozumí a že nemá čas, ale nakonec jsem z ní to předčíslí dostala. To, že Siri měla telefon pohozený kdesi v předsíni a že jsem jí nakonec stejně musela zavolat, to už je detail.
Jo a jestli vás zajímá, jak daleko jsem byla od cíle, tak asi dvacet metrů. Byl to stejný dům, akorát z opačné strany.

Střípečky

2009-12-07T13:19:00.006+01:00

O víkendu jsem se po delší době potkala s klukama z Čech; byli na návštěvě v Plovdivu. Kromě toho, že se mě opět snažili opít, mi taky vykládali historku z cesty vlakem. Seznámili se tam s nějakou Bulharkou a jak řeč šla, přišli na to, že ta slečna naprosto neví, že ony mnou tolikrát zmiňované obrácené pohyby hlavou dělají pouze Bulhaři a že zbytek světa to má naopak. Je to hloupá příhoda, ale... pokud šlo o průměrnou obyvatelku této země, lze předpokládat, že podobnou nevědomost můžeme najít i u dalších lidí.
Stojí za úvahu, jak se tito Bulhaři vypořádávají s běžnou zahraniční kulturou. Kupříkladu americký film těsně před koncem: "Vezmeš si mě?" ptá se hlavní hrdina hlavní hrdinky. Ta přikývne, zazní romantická hudba a rozjedou se titulky. A jediní Bulhaři na celém světě odchází domů z kina s hlubokým zklamáním, co že to bylo za divný konec.
(Ještě víc se musí divit, když hrdinka přikývne a těsně před titulky je rychlý střih a obrázek dvojice v kostele. To pak závěr postrádá jakoukoliv logiku!)

Dnes ráno v pět třicet se na chodbě kolejí rozjel večírek (možná spíš raníček). Probudila mě hlasitá bulharská hudba a opilecké hulákání několika hlubokých chlapských hlasů. Pak několikeré třísknutí dvěří. Následoval zvuk automatu na kafe, který stojí těsně vedle našeho pokoje. První kafe, druhé, třetí... hmmzzzzz hmmzzzzzz... hučela mašina a do toho hudba a křik. Snad zakročí vrátná, přála jsem si. Pět minut. Deset. Třinácté kafe. Hmmzzzz. "Kurva," ozvalo z vedlejší postele. "Dobré ráno," pravila jsem já. "Potřebuju čurat, ale mám strach na tu chodbu vylézt," ozvalo se z třetího kouta. Půl hodiny. Přemýšlela jsem, jestli zvládnu zavolat policajty, ale shledala jsem, že bohužel na to moje bulharština nestačí.
Vrátná měla asi taky strach vylézt na chodbu, ovšem proč nikoho nezavolala, to mi je záhadou do teď. Nakonec skoro po hodině řvoucí společnost odešla. Korunu tomu nasadil Petr: prý ať jsem ráda za zážitky na celý život. Bezva.

Na zítřejší den studentů mě mí spolužáci pozvali na chatu. Plánují malý oborový karneval. Vymyslela jsem, že půjdu za bílou paní; v sekáči jsem za tři leva sehnala jednoduché bílé šaty, zřejmě svatební, na hlavu bílý papírový klobouk. Aby všecko bylo tak, jak má, potřebovala jsem sehnat zavírací špendlíky.
Ovšem v Bulharsku nemají galanterie. Ani papírnictví. Hodně věcí prodávají v knihkupectví, takže jsem se vydala tam. Jak se to asi tak řekne, přemýšlela jsem. Zichrhajska nefungovala. Ani špendlík neznali, natož zavírací. "Nevím, jak se to řekne bulharsky," koktala jsem rozpačitě. "Mám dvě plátna a chci mít jedno." Paní zírala způsobem, který bych nazvala velmi tupým. "Pich, pich!" bodala jsem prstem do šály. Nejdřív mi vnucovala kancelářské sponky a potom sešívačku. Ale vítězství přišlo: "Ááá, bezopasna egla!" vykřikla prodavačka - a přikývla. Celá šťastná jsem čekala, až mi špendlíky podá. Nové přikývnutí. Pro změnu jsem tupě zírala já, na co čeká? Pochopila jsem až při třetím přikývnutí. Neměli.

Pátek čtvrtého

2009-12-04T20:18:00.004+01:00

Přesně před třemi měsíci jsem opouštěla Brno a přesně za dva týdny opustím Plovdiv. Pomalu se začínám loučit. Ne s mými kamarády, za ty zbývající dva týdny ještě pár večírků stihnem. Spíš to tak nějak rekapituluju a užívám si poslední chvíle tady. Místa, ke kterým mě váže nějaká vzpomínka. A lidé, kteří se stali neodmyslitelnými figurkami na scéně mého Erasmu. Tak například...
Pán, který hlídá před menzou, aby tam chodili opravdu jen studenti. Když nepřijdu přesně na dvanáct, přátelsky mě pokárá, že mám zpoždění. Když přijdu přesně, směje se, že mám velký hlad.
Prastará paní v černých šatech prodávájící na hlavní třídě kytky. Její sortiment: čtyři, pět růží nebo karafiátů v plastové láhvi s uřezaným hrdlem. Většinou se mi chce brečet, když ji vidím.
Moje spolubydlící, které mě naučily, že opravdu nemůžu mít ráda všechny lidi na světě.
Dánka Siri, jeden z nejotevřenějších lidí, co znám. Je dobré ji mít po ruce, když je člověku špatně.
Bulhar Dimitar, protřelý šoumen, ovšem jako muž plachý tak, že jsme si začali myslet, že není na holky. Dokud nebyl uloven křehce krásnou Ukrajinkou Oksanou.
Guljámata bába, šéfka našich kolejí a čerstvá babička, kterou při mém ubytovávání nejvíc zajímalo, jestli máme v Česku jiné hračky, než jaké se dají sehnat v Bulharsku. Musela jsem ji zklamat - Čína vyváží všude stejně.
Turek Alí, černovlasý bohém s modrýma očima, náušnicí v levém uchu a klarinetem pod paží. Dostala jsem od něho skvělou muziku. Doufám, že se bude mít v životě fajn.
Pán hrající loutkové divadlo na hlavní třídě. Ukrajinky Liana a Oksana. Belgičanka Ellen. Moraváci Martin a Zdeněk. Prdelatá učitelka bulharštiny s knírkem a třemi bradami. A desítky dalších.
Možná se všichni tihle lidi znova sejdou - v knize, co jednou třeba napíšu :)

Výlet do Sofie

2009-11-29T21:31:00.004+01:00

Konečně se nám podařilo zorganizovat dlouze plánovaný výlet do bulharské metropole. Nám - mně a Ellen, mojí belgické kamarádce, kterou jsem poznala v září tady v Plovdivu a která teď studuje bulharštinu a ruštinu právě v Sofii. Moje návštěva měla kromě funkce poznávací a setkávací také funkci národně reprezentativní, neboť Ellen si u mně objednala jeden a půl litru meruňkovice na párty slavistů, kterou každoročně její katedra pořádá. Tímto tedy děkuji Blatnici pod Svatým Antonínkem, která onu meruňkovici dodala, a doufám, že ta láhev nebyla plná methanolu.
Sofie mě příjemně překvapila. Bulhaři ji líčí jako ohavnou špinavou díru plnou podezřelých barevných lidí. Podle mě je Sofie jediné bulharské město, které je opravdu městem v pravém smyslu slova, jediné místo, kde jsem cítila pulzující život, spěch, cvrkot. Po ulicích jezdí tramvaje a pod ulicemi nové a pěkné metro, obojí je pro mě symbolem reprezentativního města.
Množství tureckých obchůdků, kde se dají koupit šátky na břišní tance, dýmky, luxusní doutníky, vodní dýmky a řada dalších věcí, svědčí o něco větší shovívavosti Bulharů k téhle minoritě; v Plovdivu jsem takový obchod nenašla ani jeden a když jsem se po něm ptala, dívali se na mě jako na anarchistu a revolucionáře.
Samozřejmě i sociální rozdíly jsou znatelnější; nablýskané mercedesy míjí žebráky, staré cikánky prodávají svazečky kopru před výlohou plnou kožichů a toulaví psi se rvou o voňavé igelitky od nákupu.
Co se památek a zajímavostí týká, dá se ovšem Sofie projít za jedno odpoledne. Ruský kostel, mešita, synagoga, lázně, bulvár Vitoša a hotovka, jde se na kafe. Za dva dny s Ellen jsem kafí měla celkem čtyři a dva černé čaje. Srdce mi buší ještě teď, ale bylo to parádní. Probraly jsme naše životy školní, bulharské, milostné, domácí, naše názory na volební právo, jídlo, cestování, muže, Bulharsko, kafe a Vánoce a zavzpomínaly jsme na skvělý jazykový kurs v Plovdivu. Také jsme si přislíbily vzájemnou návětěvu; Ellen je do Brna (a Otrokovic) předběžně objednaná na duben.
Zkrátka a dobře byly to moc pěkné dva dny a mně tu zbývají poslední dva víkendy. První strávím učením, ten druhý rozlučkovou párty ve velkém stylu.
Ale letí to jak voda, že?

Dobro-road-trip (19.-22.11.09)

2009-11-23T16:48:00.006+01:00

Pro Olinku, Martinu a Vaška výlet začal už ve středu letem do Bulharska. Já jsem se vydala na cestu ve čtvrtek ráno a setkali jsme se v Sofii. Měla jsem radost, protože jsem pro sebe měla hned tři dobrovolníky, a jaké! :) Celkem bez komplikací se nám povedlo půjčit auto a vyrazili jsme na cestu. Trasa: Sofie - Koprivštica - Veliko Tarnovo - Plovdiv - Rila - Sofia. Já jsem se musela odpojit už v Plovdivu, ale i tak to bylo parádní.
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)

Na hodině

2009-11-18T18:16:00.007+01:00

Historická lingvistika je tady můj nejoblíbenější předmět. Jednak je vyučovaný v češtině, jednak mě baví látka, jednak jsem většinu toho už kdysi slyšela, takže teď je to pro mě hlavně osvěžení a rozpomínání.
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?

Cesta do ČR - druhá část

2009-11-16T20:28:00.003+01:00

Druhá polovina mého pobytu byla o dost nabitější než ta první. Ve čtvrtek, v pátek i v sobotu mě čekal večírek a v neděli hody.
První párty byla s češtinářkami u Terky - nevěsty. Pořádně se jí už kulatí bříško a co chvíli odbíhala na záchod. S pýchou nám předvedla snubní prstýnky a s lehkým studem svatební koláčky s vytečenými povidly. Holky mluvily o diplomkách, o blížícím se začátku kariéry a některé o svatbě. Trochu mi z toho běhal mráz po zádech a moje bulharské dobrodružství se zdálo být na úplně jiné straně reality. Doktor Karel Prase, náš oborový maskot, zmizel v propadlišti dějin. Těch pět let uběhlo nějak strašně rychle.
V pátek jsme pořádali pro další část kamarádů balkánskou párty. Až na to, že jsme zapomněli na baklavu, se večer velmi vyvedl. Podařilo se mi udělat téměř dokonalý tarator, ayran i šopska salata, víno bylo sladké, rakija jemná a všichni přišli v předepsaném bílo-červeno-zeleném kostýmu. Pravda, Dejv měl červené akorát trenky, ale jelikož nám je ukázal, byl vpuštěn.
V sobotu nastal velký den pro Terezku a Hause. Nevěsta byla krásná, všichni si na ni chtěli sáhnout nebo se s ní vyfotit, rodina slzela a kamarádi gratulovali. Trošku vtipný byl moment, kdy oddávající snoubencům řekla, že doteď se rozhodovali každý zvlášť, odteď se budou rozhodovat spolu - pohled na Terčino bříško svědčil o tom, že jistá společná rozhodnutí již byla učiněna :)
Večer jsem měla setkání s dobrovolníky. Ani tentokrát nezklamali a večer byl velmi povedený. Například jsem do té doby nevěděla, že i (někteří) muži posilují pánevní svalstvo.
V neděli jsme s Petrem jeli na hody do Bukovan. Tamní kačena se zelím a s knedlíkem mě každý rok uvádí do téměř extatických stavů a letos tomu nebylo jinak. Akorát jsem musela spěchat zase zpátky do Brna na bus do Plovdivu, takže jsme neviděli stárky, nu, tak za rok.
Celou cestu jsem prospala, pobyt doma byl poněkud vyčerpávající. Ale stihla jsem skoro všecko, co jsem stihnout chtěla, a už se na vás na všecky zas těším. Za měsíc na viděnou! A fotky jsou už opravdu na rajčeti :)

Na výletě v České republice

2009-11-11T11:48:00.003+01:00

Bulharsko jsem opouštěla s velikým těšením, ale zároveň s mírnými výčitkami svědomí. Pravdou je, že pro cestu do Čech jsem měla hned několik dobrých důvodů, například svatba mých kamarádů, rodinná sešlost na hodech nebo poléčení mého zavirovaného počítačku.
Když jsem přijela do Brna, trochu jsem se divila, že mi trafikantka nechce prodat jízdenku za levy. Potěšily mě všecky české nápisy (dokonce i sprostá hláška na zdi byla tak nějak milá), a zejména jízdí řád autobusu, který mě na minutu přesně odvezl na Vídeňskou. Doma bylo až nepřirozeně uklizeno (myslím, že Petr poslední týden se smetákem a savem i spával). Ustlaná postel, žádné špinavé hrnky na stole, čisté umyvadlo. Na odkapávači pyramida umytého nádobí. S vděčností jsem vydrhla alespoň mikrovlnku, sporák a varnou konev, abych si připomněla, jak příjemně se udržuje čistota s teplou vodou a bez strachu, že na člověka za každým rohem vybafne šváb.
V Otrokovicích na mě nostalgie padá poslední dva roky pokaždé, natož teď. Nejvíc jsem si užila vanu; sprchové kouty jsou fajn, a když nejsou plesnivé a na sprše je sprchovací růžice, tak je mám docela ráda, ale občas je prostě příjemné při mytí sedět. Známé vůně, známé zvuky. Novinkou jsem byla jen pro jedenáctiměsíčního bratránka Štěpánka, který si mě zřejmě zatím nemůže tak dlouho pamatovat, a proto se mohl uplakat, když jsem se ho snažila chovat.
A je opravdu hodně zvláštní pocit sedět v Otrokovicích v mém starém pokoji s modrými stěnami a vědět, že bych právě teď měla být v "seminarne zale nomer jedenajset" v Plovdivu na hodině historické lingvistiky dvacet hodin cesty odtud...
Dnes nebo zítra se objeví fotky na rajčeti :)

Vychod (z) Evropy

2009-10-24T12:31:00.005+02:00

Nejdriv omluva - dnes budu psat bez diakritiky, jelikoz pouzivam pocitac me spolubydlici. Muj notebook je od ctvrtku uspesne zavirovany a zatim si s tim nikdo nevi rady.
Neberte prosim tyto moje zapisky jako stiznosti, ale jako konstatovani, jako postrehy, jako zkusenosti.
Uroven mistniho vzdelavani je neuveritelne nizka. Nebo prinejmensim to, s cim jsem se zatim setkala. Prednaska znamena predcitani z papiru. Ucitel diktuje, studenti si pisi slovo od slova. Kdyz jsem se ptala, proc to delaji takto otrocky, rekli, ze musi, ze jinak by jim to ucitel nediktoval. Co se nadiktuje, to se nauci ke zkousce a hotovka.
Muj uterni seminar z ceske literatury ma trvat devadesat minut. Realita - 25 minut cisteho casu, behem kterych jeden student odkoktal referat (jehoz podstatou byla myslenka, ze nepochopil primarni text) a behem kterych si ucitelka podpirala bradu, koukala z okna a stridave si svlekala a oblekala fialovy kozich.
Dobre na tom je, ze se ucim, jak se to nema delat.
Shodou nahod jsme v to utery probirali, da-li se to tak nazvat, stredovekou ceskou satiru Podkoni a zak, ktera mimo jine hovori o bidnem udelu studentu.
U nas jsou studenti vsemozne podporovana skupina, mame ekonomicke vyhody, financni podpory, rodice jsou na nas pysni; nas socialni status je pomerne vysoky.
Mam pocit, ze tady se to zaseklo v tom stredovekem chapani. Uz od vcerejska jsou mistni zachody v takovem stavu, ze jit na ne je zkouska odvahy a vule nepozvracet se. Uklizecka dojde v pondeli. Jak jen ted zavidim muzum jejich vybaveni a moznost nenapadne curat z okna!
Mozna si myslite, ze turecke zachody jsou tady proste zvyk. Jak ale potom vysvetlit, ze i v te nejzaplivanejsi putyce maji normalni sedaci zachod? A ze ho maji i ucitele ve skole? Pro studenty je ale vsecko dobre.
Dneska jsem byla poprve v menze tady pri Cajce. Da se zvyknout na ulepene tacky, na vychladle jidlo i na podrobene stoly. Ale v tehle menze nemaji noze. Vubec. Doted jsem z toho uplne vykolejena, protoze pouzivat nuz me ucili uz ve skolce spolu se zasadami jako slusne zdravit a nebit spoluzaky. Nekteri studenti maso pizlali vidlickou a pridrzovali lzici, jini proste drzeli flak veproveho v ruce.
Samozrejme muzu (a budu) chodit jist jinam.
Ale jde o princip a o aspon malou dustojnost. A kdyz se dokonce studenti z Ukrajiny divi i usima, neco zrejme bude spatne.

Do města na hranici kontinetů

2009-10-19T20:16:00.004+02:00

Z Plovdivu to není daleko - sedm hodin autobusem a jste v Istanbulu. Jeli jsme nočním spojem, ve kterém cestovalo celkem šest cestujících - turistická sezóna očividně skončila. Na obří autobusové nádraží jsme dorazili před šestou hodinou ranní, venku byla ještě tma, v nonstop kioscích s jídlem široce zívali prodavači a město se tvářilo spíš nepřátelsky. Ale když se nám podařilo metrem a tramvají dojet do naší čtvrti Sultan Ahmed a najít náš Tulip hostel, hned to bylo o něco veselejší.
Istanbul je nádherné město, i když jsme z něj za těch pár dnů viděli jen maličký zlomek. Pulsuje životem a hlavně pro mě to byla naprosto nová zkušenost s východní kulturou (Petr se nedivil tak moc, přeci jen strávil pár dnů v Indonésii).
Tak například smlouvání o ceny. Jsem spíše nekonfliktní člověk respektující pravidla... Nestačila jsem se divit, když nám prodavači začali navrhovat neuvěřitelné ceny čehokoliv a šmahem je snižovali, když jsme začali odcházet. Pro místní je to jakýsi druh sportu a možná bych se to časem naučila, ale musím se přiznat, že jsem si vždycky oddechla, když někde měli pevně stanovené ceny.
Před každou restaurací, před každým stánkem s kebabem, před veškerými obchody jsou naháněči, kteří se snaží dostat lidi dovnitř. Povolávají na vás klidně přes půl ulice, nabízí první poslední, pokud se zastavíte, začnou smlouvat - "když si u nás dáte večeři, dostane od nás kávu a zákusek zdarma!" Pochlebují, navazují konverzaci, když se přiblížíte, začnou vám nadšeně třást rukou, poplácávat vás po zádech, úsměv od ucha k uchu. Neumíte-li říkat ne, jeďte do Istanbulu - dostanete dobrou školu.
Naprosto nepochopitelná skutečnost - řada místních lidí nás neomylně identifikovala jako Čechy. Nevím, podle čeho se jim to podařilo, protože minimálně jednou jsme před tímto odhalením mlčeli, takže jazyk nemohl být vodítkem. Prozradilo nás oblečení? Nebo něco ve tvářích, v rysech obličeje? Doteď jsem si myslela, že jsme příliš malý národ na to, aby na nás naše češství bylo vidět, ale zřejmě to je jinak.
Celkem jsme v Istanbulu strávili tři a půl dne, viděli jsme řadu nádherných mešit, do mnohých jsme se i podívali, snědli jsme spoustu kebabů, zajeli jsme si trajektem do asijské poloviny města, několikrát jsme se ztratili a zase našli, obdivovali jsme krásné trhy s vyrovnanými řadami ovoce a zeleniny a s hromadami koření, pili jsme skvělý turecký čaj a fotili jsme jak o život. Výběr z mých fotek na lycopersiconu.
PS: Damašek prý z Plovdivu taky není tak daleko... :)

Lingvistické okénko

2009-10-10T09:53:00.003+02:00

Jako student bohemistiky a příznivec staroslověnštiny a historické češtiny si nemohu odpustit malý exkurs do bulharského jazyka. Vás stejně všecky hrozně moc zajímá, jak se tady mluví a jak se bulharština liší od češtiny, že? :D
Jsem tady měsíc a pět dní, takže moje znalosti nejsou nikterak hluboké. Nicméně tou nejzajímavější věcí je, že bulharština nemá pády. Maminka křičí na tatínek, Milena pomlouvá Drahuna a Pepa se líbí Pavla. Zbytky pádů, ale opravdu jen zbytečky jsou zachovány v zájmenech, a to ještě jen třetí a čtvrtý pád (Anička dá Frantovi facku. - Ona mu ji dá.) Samozřejmě tímto se bulharština stává o dost jednodušším jazykem než čeština. Ale má jiné svoje zákeřnosti - například devět minulých časů. Zřejmě se jedná o záležitost tak složitou, že nás během jazykového kurzu nenaučili ani jeden, takže s napětím čekám na začátek kurzu bulharštiny pro cizince.
Pro mě naprosto nepochopitelná věc jsou členy, které jakoby nahrazují ukazovací zájmena a připojují se za slova, například ta židle - stol´t, ten stůl - masata, to děvče - momičeto atp. Ovšem Bulhaři je používají natolik často a v tak různých situacích, že v tom nevidím žádné pravidlo, což mě samozřejmě trochu mate. A taky to dělá z bulharštiny srandovní jazyk plný -t, -ta, -to, takže když posloucháte plynulou řeč Bulharů, trošku to připomíná kulomet.
Píše se tady kirilicí, tedy azbukou, ale to samozřejmě všichni víte. Zatímco měkký znak jsem viděla jen v jediném slově, a to beilo (prádlo), tvrdý znak se používá dosti hojně - funguje jako kraťoučká samohláska ve skupině souhlásek, a umožňuje tak výslovnost. Jinak azbuka je pro mě ještě pořád ne úplně jednoduchá a u delších slov si ještě pořád připadám jako dyslektický prvňáček, který napsané písmenko se zvukem spojuje s vyplazeným jazykem pouze vědomě, nikoliv automaticky.
V bulharštině zůstaly plně zachovány jmenné tvary přídavných jmen. Zatímco v češtině máme jen zbytky (a to jen v mužském rodě) a jejich užití se chápe většinou jako zastaralé (nemocen, mlád, stár, vinen...), tady se žádný jiný způsob neužívá, a tak si vás namluví bogat muž, koupíte si chubav byt a novo auto a budete mit rozov život. :)
Opravdu veselé je, že ačkoliv čeština s bulharštinou užívají hodně stejných slov, často došlo k velkému významovému posunu. Máte tedy velkou šanci, že slovo, které v konverzaci použijete, něco znamená, ale taky máte velkou šanci, že znamená něco jiného než v ČR. Stůl (resp. stol) je tady židle, teniska je tričko, žiletka je svetr, napravo je rovně, za mě znamená pro mě, o je vedle, do je u...
Takže když někdo řekne, ať dáte tenisku do stolu, musíte hodně přemýšlet, než vám dojde, že máte položit tričko poblíž židle. Když k tomu přičtete opačné pohyby hlavou, není to tady pro komunikaci jednoduché. A vsadím se, že si to všecko zažiju asi tak týden před odjezdem domů a pak se budeme všichni divit :D

Despocie byrokratů

2009-10-08T19:23:00.004+02:00

Posledních deset dnů bylo trochu náročných, ale dnešním zavedením internetu přímo na můj počítač snad všechny počáteční zabydlovací trable skončily a už to bude jen v pohodě. Doufám.
Zjistila jsem zajímavou věc. Bulhaři, ač sami neuvěřitelní bordeláři a flegmatici, téměř s maniakálním zápalem lpí na vyplňování všemožných formulářů a lejster. Samozřejmě v azbuce. Dnes jsme si zařizovali přístup na net ve škole. Vlastně šlo jen o to, aby nám někdo řekl heslo na wifi. Trvalo to dvě hodiny, vyplňovalo se tisíc dokumentů a opravdu se divím, že po nás nechtěli i fotku. Protože fotku, tu tady chtějí všude. K zapsání na koleje jsme potřebovali tři snímky - a samozřejmě kromě toho taky vyplnit několik dokumentů, z kterých to potom paní přeťukala jedním prstem do počítače, čili tady funguje tak nějak dvojí kartotéka.
A zajímalo by mě, jestli se opravdu potřebujeme registrovat na cizineckou policii. V zákoně je napsané, že ano, ale v kanceláři pro Erasmus nám řekli, že ne. Dánka Siri se na tu policii (ryze poskandinávsku) vypravila hned první týden v září. Teď je druhý týden v říjnu a ona svůj papír pořád nemá. Protože... šla tam prvně s pasem. Řekli jí, že potřebuje papír z kolejí, papír z univerzity, kopii zdravotního průkazu a kopii pasu. Sehnala dokumenty a šla tam podruhé. Řekli jí, že potřebují důkaz, že má dost peněz na existenci v Bulharsku, a že má přinést 1000 leva v hotovosti. Když to důrazně odmítla, řekli, ať donese výpis z účtu. Donesla výpis z účtu. Ale to není bulharsky, řekli. Čísla jsou v azbuce i v latince stejné, řekla ona. Pošleme to do Sofie, tam to za 50 leva přeloží a za dva týdny se stavte. Siri ale odmítla ten papír někam posílat, tak nakonec řekli, že jí ten výpis má podepsat někdo z její univerzity... A ten dokument o registraci stojí 7 leva, ale abyste to mohli zaplatit, musíte zaplatit 2 leva navíc - prostě za to, že vás v kase obslouží. Fakt, že na cizinecké policii nikdo nemluví anglicky, je už jen drobnost.
V této perspektivě se moje připojování k internetu jeví jako legrace (chlápek měl zavolat včera, nezavolal, volala jsem mu dneska, slíbil přijít ve dvě, došel ve čtyři, řekl, že nemá čas a že dojde v šest nebo v osm, že zavolá, nezavolal, došel v půl osmé, celé odpoledne zabité, ale mám net!).
Upřímně jsem tím vším trochu unavená. Bulhaři jezdí na červenou, pronajímají byty načerno, odhazují odpadky, kde je napadne, ztrácí dokumenty (před dvěma dny přijela jedna Polka a nikdo o ní nevěděl a všichni se strašně divili, co tu dělá), ale jakmile nevyplníte jeden papír, je zle. Opravdu nevím, na co potřebují vědět, kolik mám sourozenců a co dělají moji rodiče, a proč to všichni studenti mají odevzdávat na studijním (každý rok znova).
Ale mají tu výborné kafe a když si ho objednáte, nemusíte nic vyplňovat, heuréka!

Stěhování

2009-10-01T19:07:00.002+02:00

Posledního září, tedy včera, jsem jako poslední z naší party opustila Čajku 1. Skoro to vypadalo, že si s pěti Poláky pronajmeme za fakt dobré peníze domek v centru, ale nakonec couvli s tím, že ušetřené prachy radši prokalí. A tak jsem sbalila svoje saky paky a téměř s dojetím jsem opustila svůj krásný a komfortní pokoj, abych se následně nastěhovala do oné pověstné Čajky 2. Ovšem nebylo to tak jednoduché.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.

Můj první školní den

2009-09-28T16:03:00.003+02:00

Podle pokynů mé oborové koordinátorky jsem dneska před devátou odevzdaně přišla do školy a byla jsem opravdu zvědavá, co se bude dít. Rozvrhy jsem našla hned - výjimečná situace! :)
Systém studia tady je poněkud rigidní: studenti dostávají každý semestr pevně stanovený rozvrh pro svůj obor a není možné s tím hýbat ani není možné si předměty vybrat dle své vůle - vysoká škola tak určitým způsobem pokračuje v kolejích základního vzdělávání. Čtení od osmi, psaní v devět, počítání v půl jedenácté, oběd, fonetika ve dvě, morfologie ve čtyři, syntax na závěr. Máte práci? Máte kroužky? Máte smůlu.
Pro mě je situace ovšem trochu jiná - já si můžu vybrat v podstatě cokoliv. Ve svém vlastním zájmu nejlépe něco spojené s literaturou, protože na rozdíl od Plovdivu se v Brně všecko dost hrotí.
Zatím na sto procent budu mít předměty slovanská literatura se druhým a česká literatura se třetím ročníkem. Kolik je za co kreditů, to tady ale nikdo neví. Ani učitelé, ani studenti. Začínám mít podezření, že kdybych si jich do learning agreementu napsala libovolný počet, nikdo na to nikdy nepřijde.
V rozvrhu pro druhý ročník jsem zjistila, že slovanská literatura se učí dnes od devíti v učebně 7 C 3. Byla to hloupá a začátečnická chyba, že jsem to četla jako sedm-cé-tři. To se pak člověk může divit, že o takovém místě nikdo nikdy neslyšel. Po předlouhém domlouvání (božíčku, já musím být tak srandovní, když koktám bulharsky!) mě jedna studentka poučila, že to je sedma-seminarna-zala. C.3. je azbukou psaná zkratka pro místnost...
Zřejmě nikdy nevyřeším záhadu, proč je tahle místnost ve třetím patře, ačkoliv by měla být dle svého čísla v přízemí (ve třetím patře mají všechny další učebny předčíslí 3). Nicméně přes veškeré komplikace jsem na výuku dorazila pouze s patnáctiminutovým zpožděním.
Sotva jsem usedla do lavice, pokusila se učitelka zadat mi referát. "Az ne sem ot Bulgárija... posle trjabva da govorja s vy," začala jsem se snažit. Učitelka se naštěstí projevila dost inteligentně - nezačala se mě na nic vyptávat, a prostě počkala, až jsem za ní po hodině přišla. A - jupí - umí česky, (byla, chudinka, celá nervózní a omlouvala se, že dlouho nemluvila, že dělá chyby) a chtěla mi dát své osobní telofonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, a dvakrát mi potřásla rukou.
Jsem zvědavá na zítřek. :)

Po a před

2009-09-26T18:02:00.007+02:00

Tak a je to za mnou. Září se chýlí ke konci, včera jsme všichni úspěšně napsali závěrečný test a dostali certifikát, naposledy jsme společně zařádili na diskotéce a dneska se všichni rozjíždí do různých měst, kde budou studovat. Na kolejích zůstanu sama - když nepočítám domorodé studenty. V Plovdivu zůstáváme tři. Zbytek se rozjíždí do Sofie, do Veliko Ťarnovo a do Plevenu.
Ve středu jsem konečně zjistila, kde bych měla zůstat po zbytek semestru - na vedlejší budově. Sice je jen o pár metrů vedle, ale radikálně se liší podmínkami - zatímco naše Čajka 1 je renovovaná, Čajka 2 je původní. Což znamená nejen dál sdílet pokoj se šváby a pavouky, ale také sdílet jeden turecký záchod s celým patrem... Takže právě teď jsem v intenzivním procesu hledání podnájmu a jsem mírně vzteklá na neschopnost té paní v kanceláři, neboť kdyby mi tu neradostnou novinu o Čajce 2 sdělila hned poprvé, když jsem se jí byla ptát, měla bych na hledání bytu tři týdny a ne čtyři dny. Ale možná jsem to podcenila i já... Tož uvidíme.
Rozvrh se dozvím v pondělí ráno. (Semestr začíná také v pondělí ráno.) Mám dojít do školy, bude tam prý veliká cedule a na ní se dočtu, co se kde a kdy bude učit... Slibuju, že už nikdy nebudu nadávat na brněnskou univerzitu - z místní perspektivy se mi najednou jeví těch čtrnáct dní před začátkem semestru jako neuvěřitelně dlouhá doba.
Teď tedy jsem v období ničeho. Něco skončilo, ale nic dalšího nezačalo. Naštěstí jsou to jenom dva dny a počasí je pěkné, tak zítra asi vyrazím na procházku Plovdivem nebo se potkám s nějakými novými Erasmus studenty.
Včerejší loučení bylo - jako každé loučení - smutné a díky množství požitého alkoholu prudce emotivní. Když jsem v půl třetí odcházela na koleje a vedla jsem s sebou potácejícího se Itala, třikrát během tříminutové cesty taxíkem se mě ptal, proč nebudu studovat s ním v Sofii, a na závěr mi vyznal lásku. Všichni si zuřivě vyměňovali emailové adresy, telefonní čísla a uživatelská jména na skypu. Připomnělo mi to všechny ty tábory, které jsem za svůj život absolvovala.
Erasmus je vlastně taky takový dlouhý tábor pro velké děti.
Nuže, uvidíme, jak to bude dál. Ale zatím všecko jakž takž funguje a střevní chřipka už mě přešla, takže mám naději, že to bude všecko dobré i nadále. :)

Výlet do hor :D

2009-09-20T19:36:00.008+02:00

Na tento víkend pro nás univerzita připravila dvoudenní výlet do hor, nebo aspoň tak to bylo prezentováno v plánu, který jsme obdrželi první den ve škole. Jak je bulharským zvykem, neřekli nám k akci nic bližšího, takže jsem se zařídila podle toho, co bylo v rozvrhu napsáno - nabalila jsem se do hor. Krosna, spacák, svetr, bunda, sportovní oblečení.
Kdo mohl čekat, že se budeme celé dva dny vozit autobusem, spát v luxusních pokojích s koberci a večer že bude diskotéka... Nicméně pominu-li fakt, že jsem měla s sebou naprosto nevhodné věci, byl to moc pěkný víkend.
Vyrazili jsme z Plovdivu v sobotu ráno po mírných zmatcích, kdy nám jeden Bulhar řekl, že potřebujeme jídlo a vodu na celý den, a když se všichni vrátili z bufetu s bagetami, jiný Bulhar nám řekl, že nepotřebujeme prakticky nic, protože na jídlo někde zastavíme. Jenny přísně povytáhla obočí a řekla, že jako Němka by další zmatky nemusela přežít a ať se příště laskavě domluví líp.
Prvním cílem naší cesty byla thrácká pevnost Pepernikon. Než jsme k ní dojeli, což trvalo asi dvě hodiny, stihli Češi s Italem vypít dvě láhve rakije. Na pevnosti pak byli mírně rozverní a obveselovali celou naši výpravu pokusy lehnout si do starých hrobek nebo vykolejit naši průvodkyni dvojsmyslnými poznámkami. Zejména to druhé se jim dařilo velice dobře.
Než jsme dojeli - s přestávkou na jídlo a s přestávkou u jakéhosi kostela - do cíle, hoši vypili další dvě láhve. Tentokrát se jim podařilo strhnout i naše bulharské průvodce. A bylo to plodné pití, protože několik hodin na to se mi švarný Bulhar Nikolaj pochlubil, že ho kluci naučili česky. Na moje pobídnutí, ať tedy promluví, na mě vychrlil několik kouzelných českých úsloví, z nichž "Kdo brká a prdí, zdraví si tvrdí" patřilo k... nejméně zajímavým.
Spali jsme na studentských kolejích v městečku Smoljan. Poučeni zkušeností s našimi plovdivskými kolejemi vcházeli jsme do pokojů velice obezřetně očekávajíce šváby nebo vodu pršící ze stropu. Leč koleje nás maximálně překvapily. Na zemích byly koberce, všechno bylo čisté, postele se nepropadaly, všechna světla svítila a v rohu pokoje byla dokonce televize. Bohužel jsme si tohoto luxusu nestihli užít dlouho, neboť sotva jsme se podívali, kdo jak bydlí, lustry párkrát zablikaly a nejen celé koleje, ale celé město se ponořilo do hluboké tmy. Večeřeli jsme v romantickém svitu mobilních telefonů a přemýšleli jsme, kde se dají v sobotu večer sehnat svíčky. Nicméně asi po půldruhé hodině se elektrika znova rozběhla a my jsme vyrazili do města na pivo. V hospůdce hrála tradiční muzika a naši průvodci nás začali učit své bulharské kolové tance. Brzo s námi začala hopsat celá hospoda, dupali jsme si po nohách a kapal z nás pot, ale byla to sranda.
Dnes dopoledne jsme navštívili planetárium. Nevím, jestli to byl dobrý nápad - po prořáděné noci skoro všichni do pěti minut vytuhli. Já jsem byla vzhůru a snažila jsem se porozumět bulharskému výkladu o vzniku naší sluneční soustavy, ale bohužel mluvili moc rychle a někde přede mnou celou přednášku brečelo dítě, takže jsem to nakonec vzdala a užívala jsem si akorát romantiky pod hvězdnou oblohou.
Nakonec jsme viděli klášter v městečku Bačkovo. Bylo tam moc lidí, málo místa a spíš mě to zklamalo, ale možná bude fajn jet se tam podívat třeba v prosinci, protože to je v horách a zima by mohla ta kvanta návštěvníků odradit.
Zítra začíná poslední týden jazykového kurzu a třetí týden mého pobytu tady. Utíká to nějak rychle :) Na rajčeti jsou nové fotky!

Chrlení dojmů

2009-09-16T18:35:00.003+02:00

Píšu sem tak často, jak jsem dosud nikdy nepsala, ale pořád se na mě hrne spousta nových dojmů a chci vám to zprostředkovat, tak snad vám to nevadí. :)
Dnes jsme místo školy šli na procházku městem. Učitelky nás dovedly nejprve do místní knihovny, která je moc pěkná, a pak na úúúžasný trh, kde kromě veškerého ovoce a zeleniny dostanete taky proso, sezam, různé druhy luštěnin, všemožná semínka v různých obalech (jogurt, čokoláda, těstová krustička...) a další věci včetně květin.
Ten dnešní výlet do víru Plovdivu byl výborný nápad a přišel i v pravý čas, protože včera byl opět večírek, tentokrát u jedné Bulharky doma, jelikož slavila narozeniny; představa obvyklých tří hodin soustředění byla děsivá.
Čeští hoši cílevědomě přivádí povolného Fabia k alkoholismu a myslím, že oni sami od příjezdu sem ještě nevystřízlivěli. Bulharsky umí říct pouze to, že "našata stajata e čista, svetla, južna i mnogo chubava," což znamená, že jejich pokoj je čistý, světlý, jižní a velmi pěkný a je to učivo druhé lekce - hned po pozdravech. Nechápu, proč se každý den drtím těch milion nových slovíček, když jim stačí tahle věta - kluci tím obvykle odzbrojí každého Bulhara (o Bulharkách ani nemluvě) natolik, že další konverzace není třeba, když nepočítám všeslovanské "na zdraví".
Ale dala jsem si vážný závazek a hodlám ho dodržet: nebudu už pít víc než jedno kafe denně. A spánek už nebudu nahrazovat cukrem. Protože jinak byste mě taky nemuseli poznat, až dojedu. :)
Dnes jsem zažila zvláštní setkání. Čekajíc na jednu kamarádku sedla jsem si s pitím na zahrádku u školy. Podle mé koktavé bulharštiny je zřejmé, že nejsem místní, a nějaký chlapík se mě zeptal, odkud jsem. Když jsem mu řekla, že z Čech, celý se rozzářil a pravil, že tam má kořeny a že jeho dědeček je Čech - Brňák. Pak mi oznámil, že se jmenuje příjmením Hašek, a že jestli znám českého spisovatele Haška, tak že je jeho příbuzný. Tím naše konverzace skončila, ale vidím se už teď, jak to budu vykládat svým studentům, až budu jednou velká paní učitelka. :)
Vy, co se sem za mnou chystáte na návštěvu, dovolte mi, abych vás uvedla do místní finanční situace. Měna je bulharský lev, který se skládá ze sto stotinek. Lev má hodnotu cca 14,- Kč. Platit tady kartou není možné skoro nikde, ale vyměnit u nás peníze taky ne, takže nejlepší je vybrat hotovost z bankomatu - pozor, taxa za výběr je dost vysoká. Ceny potravin jsou většinou spíš nižší nebo jak v Česku. Chleba dostanete za cca 80 stotinek, velký jogurt za 1-2 levy, mléko za 1,50 leva, ovoce a zelenina stojí většinou 1-2 leva za kg, oplatky za 0,25-1 lev. Oběd v restauraci vyjde na 4-7 leva, kafe v restauraci 0,50-2 leva, záleží na místě. Každopádně chci naznačit, že vozit sem haldy jídla, nebo dokonce naložené maso, jak jsme vlekli do Kodaně, nemá smysl.
Mimochodem dneska jsem se dozvěděla, že průměrný bulharský plat je cca 500 leva, doktoři mají asi o dvě stě víc, nejvíc (kolem 1000 BL) vydělávají zedníci a řidiči - autodopravci. Učitelé začátečníci mají 250 BL/měsíc, po třiceti letech praxe 430 BL... Opravdu nechápu, kde všichni místní berou peníze na ty cigarety a celodenní sezení v hospodě. Tahle země je fakt zvláštní.

Po deseti dnech

2009-09-15T18:18:00.004+02:00

Internet na kolejích se začátkem semestru definitivně skončil. Jediná možnost, jak být online, je vzít si počítač do kavárny a tady, v oblacích kouře (neboť tady kouří úplně všichni a úplně všude) a v dunění taneční muziky vyřídit svoje maily a další záležitosti. Samozřejmě pokud internet nepadá, což se stává asi tak každou půlhodinu na tři minuty.
V neděli jsem zkoušela najít internet venku před kolejemi. Jediné, co jsem tam ulovila, byl turecký student Alí, který se mnou s velkým odhodláním navázal hovor. Bohužel uměl anglicky asi jako já bulharsky, takže to bylo spíš mávání rukama a nohama než plynulá konverzace.
Nicméně ukázal mi fotky z domova - jeho rodina se živí pěstováním vinné révy a vývozem vinných artiklů. Zažila jsem velké rozpaky, když mě pozval na pokoj s tím, že musím ochutnat, co si dovezl z domova - nevěděla jsem vůbec, co znamená v turecké kultuře, když chlapec pozve dívku na pokoj... Ukázalo se však, že jeho záměry byly opravdu nevinné, protože zatímco jsem nervózně postávala u dveří, vytasil pětilitrovou láhev rozinek, nasypal jich do talíře asi tak půl kila a srdečně mě pobízel, ať ochutnám. Když jsem mu řekla, že to znám, hrozně se divil, a když jsem mu řekla, že moje rodina pěstuje víno taky, divil se ještě víc. Tak mám na kolejích prvního domorodého kamaráda.
Škola je čím dál náročnější. Každý den nám přibývá asi tak 200 nových slovíček a minimálně tři gramatické jevy, takže se každý den musím aspoň hodinu nebo hodinu a půl učit. Ital Fabio pár dnů vypadal, že se oběsí, ale nakonec to vyřešil tak, že začal randit s jednou slečnou z Bosny, což považuji za mnohem lepší nápad.
Pomalu se sžívám s místní šílenou kulturou. Například jsem se naučila chodit na červenou. Auta totiž jezdí na veškeré barvy, takže přejít ulici je otázka odvahy a rychlosti. Zvykám si na otřesnou menzu a vděčně vzpomínám na všechny lahůdky, které mi moje maminka a Petr doma vařili. Postrádám bolestně český chleba, ale užívám si zdejší výbornou kávu. A jsem čím dál optimističtější, protože tady se opravdu nic neřeší a nic jiného než užívání života nemá smysl :)

Výletování

2009-09-12T21:08:00.004+02:00

Mám velké štěstí, že jsem tady až letos. Protože letos poprvé tady funguje něco jako mezinárodní studentský klub a univerzita se snaží udělat pro nás první poslední (i když stále ještě nevím, kde budu dalších čtyři měsíce bydlet). Díky tomu jsme dneska jeli na krááásný výlet do Údolí růží. Ukázali nám tam nějaká destilační zařízení, dali nám ochutnat marmeládu a vodku - oboje bylo vyrobeno z růží, i když upřímně chutnalo to dost divně, asi jako ztužený parfém a nebylo to nic extra. Pak nás vzali do nějakých thráckých hrobek, které byly ale objeveny jen pár let zpátky, takže kolem všeho bylo lešení, archeologické práce a nic moc jsme neviděli, ale bylo to od nich milé, že nám to chtěli ukázat.
Vrcholem našeho výletování byla návštěva jednoho velmi luxusního hotelu, kde mimo jiného vyrábí víno, viděli jsme veliké kovové sudy a ochutnávali jsme tři vzorky úžasného vína a nějaké sýry a krásná slečna nám vykládala, jak se víno správně pije, jak má vypadat a vonět a tak dále. Bylo to trochu jako bukovanský sklípek v menším vydání. :)
Když jsme u Bukovan - jeden z těch dvou českých hochů je od Kyjova a je opravdu vtipné poslouchat jeho angličtinu s onou nezaměnitelnou jihomoravskou intonací. Ital Fabio zase neustále plete slova, takže pak vznikají úžasné hlášky typu "jsi bota?" namísto "jsi si jistý?", případně "musíme to vysušit" namísto "musíme to zkusit".
Francouzka Elis neumí vyslovit "h" a obecně hodně slov dost komolí, protože ve škole prý vůbec nedělají výslovnost, takže dneska dlouze vykládala o skvělé knize s názvem "achrypotchr" a trvalo dost dlouho, než mi došlo, že mluví o Harrym Potterovi.
Za ten týden, co jsme tady, jsme se docela dobře poznali, víme, kdo je pařmen a kdo spíš ne, hodně mluvíme o našich kulturách, o jazycích, učíme se navzájem různá slova, zejména sprostá, ale je to sranda. :)
Dnes jsem se bavila s Bulhary studujícími češtinu a ptala jsem se jich, proč si vybrali právě tento jazyk. Dostalo se mi následujícíc odpovědi: Česká republika je krásná, vyspělá a vysoce rozvinutá země a je výhodné umět jazyk, kterým nemluví mnoho lidí, což čeština bezesporu je, takže z těchto důvodů studujeme bohemistiku... Nestačila jsem se divit. Ale je zajímavé vědět, jak nás vidí východní země.
Akorát ten internet mi tady pije krev, že nikde moc nefunguje. A mám hroznou chuť na krupičnou kaši, ale nevím vůbec, jestli se to tady dá sehnat, a jestli ano, tak pod jakým jménem.

Zabydleno

2009-09-11T16:14:00.005+02:00

Dneska jsem sama sebe zkoušela z cesty do školy - a hurá, už trefím! Bohužel po jazykovém kurzu se budu stěhovat na jiné místo (kam, to ještě nikdo neví), takže budu mít problém s orientací znova, ale co se dá dělat, když tak mám pusu a zeptám se. Vtipné je, že napravo v bulharštině znamená rovně, takže si na to musím dávat pozor - stejně jako na pohyby hlavou.
Asi víte, že v Bulharsku kývání znamená ne a vrtění hlavou ano, ale zažívat to v praxi je hrozně matoucí. To se číšník klidně může ptát, jestli to pivo, co jste si objednali, má být malé - přikývnete a buch, už máte na stole půllitr.
Dnes jsme byli poprvé v místní menze. Najedli jsme se za 1, 20 BL, takže opravdu levně. O kvalitě jídla a prostředí by se ovšem dalo diskutovat. Nebyl žádný výběr, prostě nám na tác vrazili talíř s brambory a kusem kuřete a všecko to plavalo v zeleninové omáčce. Doteď nevím, jakou část toho opeřence jsem dostala - bylo tam hrozně moc kostí a v jednu chvíli se mi zdálo, že nejím maso, ale nějaké vnitřnosti, nejspíš ledvinky. Tak mě napadá, co za zvíře to vlastně bylo. Stoly byly celé podrobené a vzduch hustý a prosycený různými pachy jídel. Zajímavé je, že Jenny, která stála v řadě za mnou, si přinesla úplně jiné jídlo - brambory a rozříznutý párek, do kterého byl nacpaný sýr.
Koleje jsou srandovní. Studenti se každý večer srocují v tom jednom kouzelném rohu chodby, kde funguje internet, pokuřují a popíjí pivo. Žádný noční klid neexistuje, balkánská muzika zní po celých chodbách a lidi se u svých notebooků kývají do rytmu. Právě teď vedle mě sedí jeden Turek, kterého jsem včera o nějakou muziku poprosila - loví něco na Facebooku a zpívá své turecké songy.
Včera jsme měli výlet k veslařskému kanálu, kde je rekreační a sportovní oblast, něco jak Štěrk (pro otrokovické) nebo prýgl (pro zbytek) :) Zítra máme výlet do "údolí růží," takže jsme všichni zvědaví, co to bude, potom zas dám na rajče nějaké fotky.
Mimochodem mám pro vás hádanku - zkuste hádat, co znamenají tahle bulharská slova (řešení najdete v komentářích):
ogledalo
stol
prozornik
domacen ljubimec
mladoženci
ljubovnik

Bulharsko podruhé

2009-09-09T15:48:00.005+02:00

Tááákže frčíme dál :) Po nepříliš veselém začátku se situace sice nezpřehledňuje, ale nejen já, ale my všichni se tady stáváme víc a víc rezignovanější a máme z toho větší a větší srandu.
V pondělí začala škola - jazykový kurz. Dnes jsme měli třetí den a už umíme milion slovíček a milion gramatických jevů. Začalo to být náročné i pro mě - a to mám jako Češka a navíc znalkyně staroslověnštiny a podobných věcí velikou výhodu. Naše hodiny probíhají v maximálně multilingválním prostředí: zaznívá bulharština, čeština, angličtina, francouzština a italština a je to úžasný mix všech možných slovíček, tvarů, pádů a časů. Učebnu opouštíme celí zpitomělí, ale já osobně jsem nadšená. Začínám rozumět, frčím si v azbuce, umím o sobě říct základní věci a příští týden si asi koupím bulharské pohádky a zkusím je přečíst. Miluju slovanské jazyky :)
Pokud vás zajímá, jaké je složení studentů, je to: já a dva čeští kluci, 3 Polky (Agněžka, Kasia, Marlena), Belgičanka Ellen, Francouzka Elis, Ital Fabio, 2 Němci (Jenny a Tomo, který je skaut) a Dánka Sídí (jak se to píše?). Komunikační jazyk je samozřejmě angličtina. Čeští kluci nezapřeli své češství, když se jim hned druhý večer podařilo vyřídit moji spolubydlící tak, že celou noc prozvracela. Každé ráno si navíc cvaknou slivovice a tvrdí, že je to kvůli dezinfekci, a všude s sebou nosí pleskačku.
A každý tady je... hm... dost svůj, ono asi jet na půl roku nebo na rok do Bulharska vyžaduje jistou dávku šílenství. A kdo není šílený předem, má tady dokonalé podmínky k tomu, aby to dohnal... dnes například jsme chtěli jít do internetové učebny, která má pro nás být otevřená od dvou do čtyř. Byla zamčená. Šli jsme za koordinátorku kurzu. Nebyla tam. Šli jsme do kanceláře pro Erasmáky, kde měli mít konzultační hodiny. Zamčeno. Šli jsme do kanceláře, kde jsem se půl hodiny bulharsky vymačkávala, co vlastně chceme. Byli jsme posláni do další kanceláře. U kanceláře byla obrovská fronta. Vystáli jsme ji do půlky a byly čtyři hodiny, takže i kdyby naše počítače byly přístupné, tak se právě zavřely...
Na druhou stranu - třeba se nám všem spěchajícím Středo-, Západo- a Severoevropanům podaří konečně poprvé v životě zpomalit. A mrkněte na první fotky na rajčeti :)

Začátek

2009-09-07T19:05:00.003+02:00

Takže od začátku: pro ty, co to neví: od září minimálně do Vánoc, spíš do ledna jsem na Erasmu v Plovdivu v Bulharsku...
Z Brna jsem odjížděla v pátek 4.září večer. Na Zvonařce jsem se potkala s dvěma mediky, kteří jeli na stejné místo. Mohlo by se zdát, že se to pro mě zjednodušilo, ale opak je pravdou. Kluci byli vybavení věcmi, které mě ani nenapadlo s sebou vzít, například antibiotika, a radami, které mě poněkud vyděsily, třeba postavit postel do čtyř kbelíků s vodou, aby člověku do peřin v noci nelezli švábi...
Cestou ze Sofie do Plovdivu si s námi začal povídat jeden Bulhar, který uměl trochu česky. Když jsme mu řekli, že jsme studenti a že jedeme do Plovdivu studovat, začal se smát jak najatý a vykřikoval cosi o bláznech a že to "bude špatné, špatné", že jsou všude cikáni, že nás okradou a tak podobně. Jeden z Čechů si začal strkat peníze do boty a druhý začal mocně lokat ze své petky plné sluvovice, načež mě ujistil, že sám by do Bulharska rozhodně nejel.
Nuže, když jsme vysedli, měli jsme se přemístit autobusem číslo 29 ke kolejím. Zeptali jsme se několika Bulharů na jízdní řád, ale všichni se jen smáli a krčili rameny (což je ostatně nejčastější reakce na jakoukoliv organizační otázku). Autobusy tady jezdí jakkoliv. Prostě musíte počkat... a jízdenku koupíte přímo v autobuse u průvodčího, tzv. konduktora, a jízdenka platí pro jakkoliv dlouhou cestu tím konkrétním autobusem - když přesedáte, platíte znova.
Když jsme došli na koleje, celkem rychle jsme dostali klíče od pokojů. Byli jsme první zahraniční studenti, chodby byly skoro prázdné. Do mého pokoje (205) se jde dlouhou bílou chodbou, která končí rozbitým oknem a všude se válí sklo. Když jsem odemkla, zírala jsem do bílého pokoje se dvěma kovovými postelemi, rozbitým stolem, pavučiny všude, skříně zhruba tak z první světové války. Každý neobydlený pokoj působí děsivě, ale tenhle byl extra děsivý. Než jsem stihla začít brečet, zaklepali hoši z Čech, aby mě informovali o tom, že mají plný pokoj švábů, a pozeptali se, jak jsem na tom s hmyzem já. Když jsme žádné šváby nenašli, ujistili mě, že se určitě objeví v noci, a odešli koupit švábozabijácký sprej.
Upřímně, nebyl to jednoduchý start. Zjistila jsem, že nejde zavřít okno, že voda ze záchodu po pláchnutí vytéká do koupelny a že internetový kabel na pokoji je polámaný. Ale asi po půl hodině jsem se zbrchala a vyrazila jsem ven s odhodláním podívat se po okolí a přežít :)
Ovšem u vrátnice jsem narazila na tři právě příchozivší Erasmáky: Belgičanku, se kterou teď bydlím, Francouzku, která s námi prakticky bydlí taky, protože její spolubydlící je Bulharka a neumí slovo anglicky, a italský student sportu Fabio. Od tohohle momentu to začalo být o sto procent lepší, protože když je víc lidí, všechno se řeší líp. Celkem překvapivě nemám žádný problém s angličtinou, občas zamachruju s francouzštinou :D a dnes jsme měli první lekci bulharštiny. Není to úplně stejný jazyk, ale chápu jeho logiku a zvládám v pohodě - narozdíl od Fabia a ostatních neslovanských studentů.
V neděli ráno na kolejích netekla voda, což bylo poněkud překvapivé - a ještě překvapivější bylo, že to nikoho z místních nepřekvapilo. Šla jsem odhodlaně dolů na vrátnici a snažila jsem se přesvědčit vrátného, aby začal mluvit anglicky, ale očividně neuměl ani slovo a říkal akorát "raša, raša".
"Nět vadá," pravila jsem tedy zkoušejíc "raša, raša", ovšem dočkala jsem se jen obligátního úsměvu a pokrčení ramen. Později jsme zjistili, že když je bouřka, voda přestává téct - zřejmě kvůli špatné kanalizaci. Ještě že tu bouřky nejsou každý den :)
Dneska jsme měli malou prohlídku Plovdivu - navzdory všem nepříjemnostem na kolejích a po cestě je to moc pěkné město s krásným historickým centrem, všechno je celkem levné a lidi milí, i když angličtina je pro 99% španělská vesnice.
Nu - tolik k prvním zprávám z Bulharska :)

Prázdniny a jaké byly

2009-08-24T13:15:00.005+02:00

Nepsala jsem na blog tak strašlivě dlouho, že jsem skoro zapomněla své přihlašovací heslo. Léto uteklo neuvěřitelně rychle, i když možná se mi to zdá hlavně proto, že jsem byla skoro pořád v tahu.
Nejdřív jsem se byla projít po Ukrajině, abych se podívala, jak vlastně vypadá polonina. Řádně jsem zde otestovala své outdoorové vybavení a své tělo. Taky Petra :) Zopakovala jsem si azbuku a poznala jiný svět východní Evropy.
Následně jsem odfrčela na skautský tábor. Připomněla jsem si, jak se spí v podsadě a jak se zabíjí škvoři.
Po příjezdu jsem měla pár dnů na sehnání vybavení, které jsem na Ukrajině postrádala, a na dovyřízení mé podzimní studijní stáže. Pak jsme s Hrnčou sbalili saky paky a vydali se na sever. Přesně tři týdny jsme byli na cestách, z toho deset dní v horách. Zážitků mám tolik, že ani nevím, co bych sem měla napsat. Třeba že jsme viděli veliké stádo sobů. Nebo že jsme potkali spoustu pižmoňů. A že jsem prvně v životě viděla ledovec. Horské chaty, deštivé noci, nádherná horská údolí, čisťounká jezera a potoky, šero polární noci, vaření večeře pod širým nebem, potkávání lidí, konec světa na Lofotách, nekonečné ticho a nekonečný prostor...
Fotky už jsou na rajčeti a možná bude i virtuální cestovní deník :)

Pěstounská péče

2009-06-21T13:27:00.002+02:00

V pátek skončila naše víc jak měsíční pěstounská péče o Žirafka; putoval na Tábor 2 k Dejvovi a Leni. Ten měsíc byl divoký, protože naše hravá Žirafka a nezkrotný Žirafek pořád strašně řádili, všude vlezli, nic po sobě neuklidili a vůbec péče o ně byla náročná. Dokumentaci k jejich divočení můžete najít na této adrese.

Trolejbusová jednoaktovka

2009-06-11T21:11:00.005+02:00

Jedu si pěkně ze Zlína, poklidně čtu knihu a vtom se do trolejbusu vyškrábe jakýsi svraštělý stařeček s čagánkem a igelitkou. Usmála jsem se na něj, což byla chyba - vzal to jako výraz sympatie a s řečnickou otázkou "máš tu volno, krasavico?" se sesunul na sedadlo vedle mě. Sklonila jsem hlavu zpátky ke svojí knize a dědeček pravil: "Já sem zažil štyry revoluce, tá řínová byla první." Pochopila jsem, že čtení již nemá na této cestě budoucnosti a že si budu muset dalších deset minut s dědou povídat. Bohužel byl hluchý, strašně nesrozumitelně huhlal a navíc vydával ne úplně příjemný odér, takže to, co jsme vedli, bylo spíš komické divadlo pro trolejbus než nějaký dialog.
"Co študuješ?" otázal se mě hned po poznámce o revolucích.
"Češtinu," řekla jsem potichu.
"Cožéééé?" zařval dědeček, takže jsem odpověď o něco hlasitě zopakovala. Zůstal na mě civět; každé modré oko mu utíkalo na jinou stranu.
"Ty neumíš česky?" zeptal se po chvíli nechápavě.
"Umím... ještě studuju filosofii," snažila jsem se to zachránit. Pozdě.
"Kurňa, taková baba a neumí česky!" křičel pán a pokračoval: "To jako dyš řeknu třeba větu ´do keré řiti lezeš´, tak ty si to musíš v hlavně osumkrát převrátit, než to pochopíš?!"
"Nemusím, umím česky dobře," bránila jsem se důrazně, ovšem zbytečně - stařeček se začal svému vtipu na celý trolejbus smát a potom dost dlouho vykřikoval něco, čemu jsem nerozuměla.
"A proč to teda študuješ, dyš česky umíš?" ptal se zas.
"Protože nestačí umět jazyk používat, je potřeba znát i nějakou teorii..." pokoušela jsem se o obhajobu.
"Chachááá," řičel děda smíchy a koulel očima, přičemž taky dost výrazně páchl, "prý tejóriji!"
Potom se mi snažil něco vysvětlovat, ale nebylo mu nic rozumět, akorát jsem pochytila, že až budu starší, tak si na něho vzpomenu. Doufám, že spíš ne.
Naštěstí jsem už pomalu vystupovala. Když jsem si schovávala knížku do tašky, vztyčil se na svém čagánku, upřel na mě pravé oko a řekl: "Tak se měj, cérko. A máš pěkné rty, asi dobře líbáš."

Tak pravila kuchařka

2009-06-10T20:21:00.007+02:00

Poslední dobou, řekněme od sedmadvacátého března, jsem občas napomínána za své údajně nekulturní stolování. Drobím, patlám marmeládu po talířku a namáčím si sušenky do kafe, o nevhodném kombinování jídla (kiwi v rýžové kaši) nemluvě.
Dneska jsem doma objevila kuchařku z roku 1983, jejíž přílohou je i několik listů o správném stolování. Po důkladném přečtení všech pokynů a shlédnutí několika černobílých fotografií s nastrojenou paní, která se usmívá, když stoluje správně, a mračí, když špatně, bych chtěla říct, že podle mě je hlavní, když si člověk to jídlo prostě užije.
Například zásadně nesouhlasím s tvrzením, že "stolní prádlo" je vhodným svatebním dárkem. Vhodným dárkem jsou podle mě peníze určené ke koupi takového prádla; představa paličkovaného krajkového ubrusu od tetičky z osmého kolena mě přivádí k myšlenkám na bestiální násilí.
Pobavil mě dlouhý seznam talířů hlubokých, mělkých, dezertních, mís oválných, hranatých a kulatých a skleněné soupravy na kompot - a následně výrok, že "radit novomanželům, aby si pořídili jen nejnutnější nádobí, by bylo nezodpovědné".
Matka prý poté, co večer na stůl předchystá nádobí na snídani, pečlivě dbá, aby děti vstaly včas a snídaly v klidu, zatímco na stůl doplňuje chléb a dózu s máslem a s medem. "Snídají-li všichni stejný nápoj, uvaří jej matka a ponechá v termosce." Pomineme-li úžasný genderový stereotyp, přemýšlím (s něžnou vzpomínkou na Hrnču), do jakého věku matka donutí děti včas vstát a v klidu snídat.
Pěkná je myšlenka, že hostitelka do jídla nenutí a že u stolu nevyřizujeme rodinné spory, což mi mimochodem připomnělo důraznou výzvu od jednoho psychologa, ať se nehádáme v kuchyni.
Otec u jídla nemá číst noviny a párátkem si čistit nehty. Matka zřejmě může.
Rozhodně nesouhlasím s tím, že s jídlem se nehraje. Naopak jsem toho názoru, že tato činnost rozvíjí fantazii, snižuje hltavost a obecně buduje k jídlu a k dlouhému pobytu u stolu kladný vztah. Zkrátka a dobře - patlat marmeládu po talíři mě baví, drobky vždycky posbírám a sušenka v kafi je skvělá sušenka, heuréka!
Ovšem, dámy a pánové, ještě poslední vážná věc - nechceme-li se společensky znemožnit, ubrousek si nikdy nezasunujeme za límec.

Jak se žije na Vídeňské

2009-05-24T21:51:00.007+02:00

Pomalu to budou dva měsíce, co se s Petrem testujeme v soužití. Když potkáme nějaké jeho kamarády, dostanu ohledně Hrnči řadu otázek typu "už jí něco jiného než tatranky? ještě pořád pije denně hektolitry mlíka? uklízí? a pořád vstává ve čtyři odpoledne? a kdo u vás doma vládne?"
Srandovní je, že moje odpovědi nikdo neposlouchá - ti lidi si prostě užívají vzpomínky a samotné pokládání otázek. To, jak vypadá skutečnost, je jim jedno tak dokonale, že při dalším setkání se mě bezostyšně ptají znova - těmi samými větami. Zřejmě se přestanu o veškeré odpovídání snažit a nadále se budu jen příjemně usmívat.
Kdyby ovšem někoho zajímalo, jak naše soužití opravdu vypadá, tak zatím jsme se naučili, že:
- nikdy nesníme celou půlku chleba, i když si pokaždé myslíme, že ano
- vytvořit cucflek na oku je možné za desetinu vteřiny
- prach se sám opravdu nevysaje
- když má jeden rýpavé kecy, druhý má zákonitě něžnou náladu
- africká fialka nemá ráda moc vody, kdežto bambus jí vypije víc než Petr
- když chceme jídlo, vařím já, když chceme dobré jídlo, vaří Hrnča
- co jeden uvaří, to druhý jí bez keců a ještě s pochvalou
- na velkém počítači je zavírání oken tabu
- čaj se pít musí, sladit může
- od jídla se nevstává, dokud druhý nedojedl
- přízemní ikeácká postel Grankulla je super v tom, že z ní nejde spadnout
- v lednici nesmí nikdy chybět mléko a rajčata
- jediný spolehlivý způsob, jak druhého umlčet, je lechtání nebo škrcení
- čokoláda se jí tajně nebo když Petr hraje Travian
- čím je situace romantičtější, tím větší trapas se už brzo stane
- ohavná dřevěná beruška s obřími chlupatými tykadly s námi taky chce bydlet a zaslouží si naši lásku a milé slovo

A tak nějak si žijem :o)

Svojsíkův závod: 16.5.2009

2009-05-16T20:59:00.007+02:00

Základní kolo Svojsíkova závodu, soutěže pro 4-7členné družiny skautů a skautek, letos probíhal v naší, tj. otrokovické režii. Celkem se zúčastnilo 27 hlídek, takže celý den kolem naší klubovny pobíhala spousta lidí velkých i malých, děti pištěly, vedoucí řešili, klobásy se válely po zemi a občas pršelo. Organizovaný chaos.
Já a Zuzka jsme šéfovaly stanovišti první pomoci. Na každý příchozí tým čekaly čtyři zraněné světlušky (rozmlácené koleno, popálená ruka, střep v dlani, podvrtnutý kotník a bodnutí hmyzem), které měl za deset minut ošetřit včetně volání záchranky.
Chlapeček, který doběhl v jedné družině a u pasu se mu frajersky houpala lékárnička, se při pohledu na zakrvácený střep skoro pozvracel. Jedna slečna byla schopná ošetřit pouze kotník; jakmile se přiblížila ke krvi, regulérně omdlévala. Dívenka, která volala záchranku, si nemohla vzpomenout, ve kterém městě je, a jeden hoch udal adresu svého bydliště, ale neřekl, kde se stala nehoda.
Další tým ošetřil střep v dlani tak, že ho tam zastrčil hlouběji - aby sklo nevypadlo a pacientka nevykrvácela. Popálenou ruku většina týmů suverénně postříkala ledem ve spreji.
Figurantky hrály skvěle, kvílely, plakaly, hysterčily. Ovšem když se blížila asi dvacátá družina, začaly být značně unavené. "Au. To bolí. Au au, to bolí, au. Pomozte mi. Au," odříkávaly vlažně - vzpomněla jsem si na vtípky o dabingu porna. Na závěr se jedna světluška vykašlala na hraní scénky a v záchvatu kreativity si začala na rozšrotované koleno štětečkem umně nanášet navařenou krev, zatímco překvapená družina ji jí pořád otírala.
V druhé polovině závodu jsem dávala dětem poslepu chutnat a čichat různé látky a ohmatávat předměty. Skoro nikdo nepoznal kmín, zato (nealko)pivo poznali všichni kromě jedné dívky, která si ho spletla se slivovicí.
Skauti jsou holt taky lidi.
Pár fotek na rajčeti!

O jednoho víc

2009-05-03T12:29:00.002+02:00

Rozhodli jsme se s Petrem, že je nás doma málo a že bychom si rádi pořídili nějaké pískle. Přeci jen let na to máme dost, dostudovaní skoro jsme a oběma nám tikají biologické hodiny. A nevyjde to zas tak draho, jak ekonomové říkají, a finanční krize brzy pomine.
Na první fotky naší maličké mrkněte tady :)

Jaký k nám byl OSUD (24.-25.4.2009)

2009-04-26T10:01:00.005+02:00

Už na podzimní brněnské šifrovačce TMOU! jsme se domluvili, že v dubnu zkusíme obdobnou zlínskou hru Od soumraku do úsvitu obecně známou jako OSUD.
V pátek jsme se dostavili k registraci v tomto složení: já, Hrnča, Dejf, Leňa a Ivoš, a to opět pod jménem Máničky. Svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo tomu, že Zlín se právě proměňuje v zákeřná Stínadla (neboť celá hra byla na motivy Rychlých šípů).
Všechno to vypuklo honem na Široka, ukrutně rychlého chlápka v černém hábitu s bílým obličejem, který se měl vyskytnout na dvaceti místech, přičemž na mapě jsme měli označených třicet. Díky výborné strategii mého týmu a taky díky dost velkému štěstí :D jsme Široka polapili a získali od něj nápovědu (schovanou v ježku schovaném v kleci), kam si máme přijít pro další šifru.
Když jsme si ale spletli směr a místo na východ jsme se vydali na západ, a ztratili jsme tak i ten minimální náskok před týmy, které Široka nechytily, vyskytly se první pochyby o našem vítězství.
Pak jsme luštili hodinu a půl šifru schovanou v komiksu. Kdybychom byli pozornější, tak jsme to měli, ale kvůli nedůslednosti jsme Lenčin nápad zavrhli jako slepou cestu, a zkoušeli jsme neustále nové a nové cesty. Tak se stalo, že jsme vymysleli neuvěřitelná slova jako CIBAK nebo činy jako rozstříhat komiks na okénka a seskládat jinak. Ale nápověda po devadesáti minutách nás vrátila na správnou cestu a mohli jsme jít dál.
Další úkol nás čekal v městských lázních, kde Dejf (týmový potapěč) musel ze dna bazénu číst pantomimické kódy písmen, které nám pak přes sklo ukazoval (J - má palec v ústech a v obličeji blažený výraz). Tato šifra nás odkázala k dalšímu, tentokrát zručnostnímu úkolu - složit papírovou skládanku lvíčete. Ivošovo pojmenování "ty ludro" patřilo k nejněžnějším, ale složili jsme :)
A pak to přišlo, šifra, která nás dostala na lopatky. V přistaveném vagónu jsme měli najít dvanáct různých lístečků a ty složit do řady, přičemž správné složení nás prý odkáže dál...
Suverénně jsem rozrazila dveře osvětleného vagónu na zlínském nádraží a hbitě vskočila dovnitř. V ten moment se ozval křik vyplašené průvodčí. Ups... Ale kdo měl vědět, že je to na ráno nachystaný vlak do Prahy a že náš dobytčák se šifrou stojí v naprosté tmě před nádražím?
Lístečky s divnými texty a různými číslicemi jsme skládali zhruba od jedenácti večer do tří do rána. Většinu času naštěstí v teple a pohodlí hospody. A taky jsme byli blízko; že se jedná o telefonní číslo nás napadlo skoro hned po získání papírků. Jenomže kód dalšího seskládání, a to podle dost nenápadných charakteristik znamení zvěrokruhu, nás už nenapadl, a tak jsme se vrhli na konstruování neuvěřitelných možností (každé první písmeno v řádku, každé poslední písmeno, každá první slabika, hledali jsme rýmy, smysl vět a tak dále.) V jeden moment jsme ožili, a to když se Leni podařilo vyluštit "otočte se k", ale dál už to nedávalo smysl. Pak vyluštila "načtěte u bobra", ale dál to taky nešlo. Když jí vyšlo "ty nemoč!", pochopili jsme, že stopa je špatná...
Únava, demotivace a naprostý nedostatek dalších nápadů vedl k rozhodnutí zabalit to. Nakonec - i tak jsme si to užili. Za rok budem zase chytřejší a třeba dojdem i do poloviny šifer :D
Fotky na rajčeti!

Halucucanice?

2009-04-21T13:17:00.008+02:00

Tak si vám dneska kráčím z menzy, v žaludku se spokojeně převaluje záhorácký svitek s bramborem za 29.60,- a před rektorátem chci vyhodit prázdný kelímek od vody. Zamířím k nejbližšímu koši, který je přímo pod kvetoucím stromem vedle lavičky, na níž sedí paní a váže kytičky z jakýchsi kytek, zřejmě aby je mohla pak na České prodávat.
Nuže, dojdu ke koši a vhodím kelímek dovnitř, když tu se z prostoru nade mnou ozve zběsilé zavrčení. Ztuhnu a podívám se nad sebe - a na větvi stromu sedí opice a cení na mě zuby!
Vážení, já jsem se málem počurala. Takovýto přírodní úkaz v našich zeměpisných šířkách mě prostě odrovnal. Aby toho nebylo málo, opice - resp. maličká opička, řekněme taková opice kapesní - byla celá oblečená! Měla bíločerné puntíkované tričko a šedé kalhotky, ze kterých jí čouhal ocásek omotaný kolem větve.
Zírala jsem na ni několik vteřin a nevěděla, která bije. Opice pořád vrčela. Spíš podvědomě jsem si uvědomila, že i když je ke stromu přivázaná vodítkem, to je pořád dost dlouhé na to, aby na mě dosáhla, a s dost opožděným výkřikem "ježiši!" jsem odskočila.
Opice se uklidnila a začala šplhat a skákat po stromě. Paní dál nevzrušeně vázala kytky. "To je vaše opička?" zeptala jsem se. Prostě jsem se chtěla ujistit, že opice je skutečná.
Jenomže paní ani nezvedla hlavu.
"Máte pěknou opičku," řekla jsem hlasitěji, ale žena vůbec nedala najevo, že mě slyší.
Na rohu náměstí zacinkala šalina, kterou jsem chtěla jet, a tak jsem se s neustálým ohlížením vydala na zastávku. Oblečená kapesní opice pořád hopsala a paní pořád vázala kytky. Pěkný obrázek.
Akorát doteď nevím, jestli to byla skutečnost nebo přelud.

Vídeňská 66, Brno

2009-04-03T21:06:00.005+02:00

Dnes je to přesně týden, co se ze mě stala téměř profesionální žena v domácnosti. Ona domácnost sídlí v bytečku na Vídeňské, dvě zastávky od Poříčí - jaká škoda, že už nestuduju na PdF!
Slyšte pocity, zkušenosti a zážitky po tomto prvním týdnu.
Na minulý pátek večer byla původně plánována slavnostní večeře, kávička a poklidný večer s filmem a vínem. Po zjištění, že večeři není v čem uvařit a z čeho a čím sníst a že kafe si můžeme zalít tak akorát do dlaní, byli jsme nuceni odebrat se místo filmu do IKEy, kde jsme se hladem už nevidící nadlábli v obrovské samoobslužné restauraci.
Po návratu na Vídeňskou se všude válely haldy bordelu našeho i původního, papíry, krabice, batohy, počítače, elektrické šňůry, chuchvalce prachu a konfety - pozůstatek jakési podzimní párty. Ačkoliv o mně maminka tvrdí, že jsem bordelář a čuně, tyto stránky mé osobnosti bohužel pro onen první večer zůstaly skryty. Z posledních sil jsem se vrhla na uklízení - s naivní představou, že to zabere maximálně pár hodin. Ehm. Uklízela jsem jak drak do dneška a pořád to není hotové.
Na byt 1+1 padlo skoro celé Pronto, půlka Sava a jeden Jar. S gumovými rukavicemi skoro i spím a ve snech mě straší konfety, které nelze zamést. Směle se mohu prohlásit za odborníka na drhnutí oken a honění prachu z rohu do rohu. Petr je zase specialista na odplísňování koše, na přerovnávání příborů v příborníku, na udržování bytové elektroniky v chodu a na šibování s nábytkem. A jak nám to spolu jde? Zatím dobře; do práce si vzájemně nekecáme, dle zásad pedagogiky se za všechno chválíme a když je potřeba, umíme si dát pokoj.
Datum kolaudace bude určeno co nevidět!

Do Paříže

2009-03-24T09:00:00.009+01:00

C´était tres spectaculaire, c´était magnifique. Výlet do jaroletní Paříže ve dvou... romantika.
Když nás autobus vysadil u Gare d´Est, centrem metropole právě procházel velký manifestační průvod. Viděli jsme ho ale jen z autobusu a doufali, že se mu vyhneme. Zanořili jsme se do metra a začali se věnovat obsáhlým mapám pařížských linek. Je jich celkem 14, z toho některé se větví, křižují se na řadě míst a ve spojujících chodbách nejsou žádné eskalátory, takže se člověk pěkně naběhá, než přesedne, navíc když si občas splete směr, což se nám povedlo naštěstí jenom jednou - a že sedíme ve špatném vlaku jsme si všimli už po jedné stanici, takže jsme si ani moc nezajeli.
Z metra jsme ovšem vystoupili přímo uprostřed skandujícího davu s transparenty. Naštěstí nevládla krvelačná nálada, takže těm lidem nevadilo, že se mezi nimi prodírají dva cizinci s krosnami, a nechali nás odejít. Vyzvedli jsme klíče od bytečku a jeli zpátky metrem na Montmartre. Byt byl krásný s jedinou chybou - netekla teplá voda. Po celodenním povalování v autobusu a pobíhání metrem to byl celkem zásadní problém, ovšem správce nás ujistil, že voda se ohřeje po osmé hodině večer. Neohřála se ani do rána, takže jsem si připomněla, že jsem skaut, a myla jsem se v ledové. Petr se pro tuto příležitost stal skautem taky. Romantika.
S tímto zážitkem jsme o to naléhavěji druhý den žádali o spravení karmy. Francouzi naštěstí výjimečně spěchali a povedlo se.
Naše putování po Paříži bylo dosti tradiční pro všechny turisty: Invalidovna, Louvre, Sacre Coeur, Notre Dame, La Defence, Lucemburské zahrady, nábřeží Seiny, Centre de Pompidou, Belleville. Eiffelovku jsme navštívili celkem třikrát. Nebo spíš až na třetí pokus: poprvé bylo zavřeno třetí patro, do kterého mě chtěl Petr mermomocí dostat, podruhé byly u pokladen nekonečné fronty. Při třetí návštěvě v sobotu večer bylo sice třetí patro zavřené zase a fronty taky nebyly nejkratší, ale už jsme neměli na kdy jindy to odsunout.
Pohled na noční Paříž byl fenomenální. Zima bohužel taky a myslím, že právě Eiffelova věž byla startovní linií mé současné chřipky.
Naše putování po Paříži ovšem nebylo tradiční až zas tak moc, jelikož jsme celou dobu chodili bez mapy. Nevím, zda všichni muži, ale minimálně ten, co tam byl se mnou, disponuje hodně dobrým orientačním smyslem - a minimální ochotou ptát se na cestu. A tak jsme putovali podle Petrovy intuice a většinou poničených map na zastávkách MHD. Samozřejmě to mělo svoje výhody - viděli jsme spoustu krásných uliček, do kterých běžný turista ani nestrčí nos, uliček, kde se skrývá minulost Paříže a skoro ještě zní kroky všech prokletých umělců a bohémů.
Ale taky to mělo svoje nevýhody - nachodili jsme snad tisíce mil a večer se vraceli tak mrtví, že jsme za celý pobyt nevypili ani tu jednu láhev vína, kterou jsme si koupili první večer. Jestli máte někdo chuť na výborné růžové francouzské víno za spoustu peněz, zbytek je ho v lednici v našem bytečku na Montmartru...
Byl to ale moc pěkný a taky dost veselý výlet, a dokonce jsem si kvůli němu založila účet na rajčeti, tak se můžete mrknout na fotky.

Kariérní krůčky

2009-03-07T18:27:00.002+01:00

"Dostaneme novou učitelku na hudebku," řekla Nikola. "Ta předchozí odešla dělat kaskadérku."
Vzpomněla jsem si na včerejší angličtinu, jak mi jeden klouček v pěti sekundách mé nepozornosti postavil na hlavu špatně vymytý a mokrý výtvarnický kelímek na vodu a jak mi po obličeji začaly stékat kapky černé barvy.
"Asi dostane za stejné riziko lepší peníze," pravila jsem.

Na zkušenou

2009-03-04T07:39:00.003+01:00

Tak prej jo. Prej mě tam pošlou. Ačkoliv ten pohovor v rámci výběrového řízení byl dost trapas a stydím se za něj doteď, přeci jen jsem se do Bulharska hlásila jediná, takže to neměli složité.
Doufám, že to bylo správné rozhodnutí. Že to všichni zvládneme. Že překonám odpor k hmyzu a budu se šváby na svém pokoji žít ve šťastné symbióze. Že zvládnu bulharštinu a azbuku a že se neztratím při každé cestě do školy. A že mě navštívíte :o)
Příští podzimní semestr bych měla odfrčet na Erasmus do Plovdivu.

Kalafuna 2009

2009-03-01T16:00:00.002+01:00

Z letošní Kalafuny, víkendového závodu pořádaného skauty z Napajedel, bych chtěla vypíchnout jen některé zajímavé detaily.
Neumím lézt přes plot. Kdyby mě přes něho kluci nepřehodili jak pytel zemáků, visím tam doteď.
Umím slaňovat. Za předpokladu, že lidi kolem mě mají dostatečně pevné nervy a nevadí jim trocha ječení.
Když celý den šlapete sněhovými závějemi jak stroj, můžete se spolehnout, že se vám o tom bude i zdát.
Velký pytlík piškotů do sebe pět hladových lidí dokáže nacpat za čtyři minuty, a to i nasucho.
V určitém momentu při dosažení určité hladiny vody se z mokrých bot stává podomácku vyrobená whirpoolka. Pozor, v zimě v případě zastavení okamžitě zamrzá.
Jednu tužku může při kreslení držet až pět lidí zaráz.
Když oběhnete stokrát strom, netočí se vám příliš hlava, zato žaludek divoce plave.
Do pasti na myši lze ulovit i psa (retrívr).
Když selže klasická turistika, je potřeba zkusit turistiku alternativní (neboli rovnou za nosem).
Skauting je druh psychické choroby.

Džungle před tabulí na vlastní kůži

2009-02-21T13:25:00.009+01:00

Včera jsem byla poprvé ve své nové práci: zájmový kroužek angličtiny pro děti prvních a druhých tříd na jedné základce. Vlastně jsou to tři zájmové kroužky po sobě jdoucí a celkem je v nich přihlášeno 40 dětí. Shodou okolností škola včera pořádala pro první stupeň karneval, takže do třídy napochodovaly víly, zvířátka, princezny, čarodějnice a jedna baletka.
Vězte, že idea co nejmenšího počtu žáků ve třídě, aby se jim učitel mohl věnovat pokud možno individuálně, je pouhopouhá zástěrka pro záměr uchránit učitelovo zdraví, konkrétně hlasivky, nervy a vlastně asi i život. I krocení čtyř dětí dorazivších do poslední skupiny bylo šílené - a co teprve prostřední skupina o jedenácti štěbetajících pusinkách.
V první skupině, kde jsou samí prvňáci, se mi jeden chlapeček při dělání prezence nahlásil slovy: "Jasně, bejby, jsem tu," a svoje slova doprovodil zdviženým palce a výrazem, z něhož za pár let bude chlípný. Zbytek dětí ztuhle očekával mou reakci; měření sil nastalo.
Chlapečkovi jsem věnovala ten nejpřísnější a nejzlověstnější pohled, jakého jsem byla schopná. Jeho laškovný výraz se proměnil ve trochu zklamaný, trochu schlíplý obličej a zabrumlal cosi o tom, že si myslel, že se jmenuju Linda Vtipná. Nechápu, kde na to přišel.
V další skupince ztratila jedna malá holčička převlečená za vílu jakýmsi záhadným způsobem punčošky a celou hodinu do mě hučela, abych jí je pomohla hledat, zatímco patnáctikilový chlapeček se pokoušel umlátit třicetikilového chlapečka polštářem a další tři děti jedly hořické trubičky, které byly zřejmě jako dezert k obědu. Moje idea, jak budu celou hodinu na děti mluvit anglicky, se velmi rychle odporoučela, a já jsem pochopila, že si můžu gratulovat, když děti donutím vypracovat triviální pracovní list na téma clothes.
Když skončila třetí hodina a já jsem zvedala dvacet židlí, které ani přes mou opětovnou výzvu děti nepozvedaly, přemýšlela jsem, proč nás ve škole učí tolik odborných věcí, když by stačilo naučit nás jediné: jak se práská bičem.

Pevnost Boyard na fryštácké Elišce

2009-02-08T12:44:00.006+01:00

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Dvaadvacet řvoucích dětí mi jako obvykle poskytlo cosi jako mentální antikoncepci, ale taky jsem se po dlouhé době vyřádila. Teda ne úplně, protože nejvíc jsme se Zuzkou musely řádit v kuchyni, ale pár her jsme si taky užily.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a jediné, čím přispěl k akci, byl seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji kuchař chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. A nechápu, proč kuchař vymyslel na nedělní snídani vajíčkovou pomazánku a kakao; nutit děti zapíjet zasedající vejce sladkým mlékem mi přišlo téměř sadistické. Ale přece dvě plata vajec nevyhodíme.
Program se povedl narozdíl od jídelníčku dokonale. Děti lovily mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozily po laně, nechávaly v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedly na čas chleba a z indícií vymýšlely klíčové slovo. Na všechno dohlížel otec Fura důstojný do momenty, kdy se o něm jeden rover vyjádřil, že "už stopadesát let žije ve své věži, kde střeží tajemství orální samohany".
V noci dětem v podkroví pršelo do postelí a na kadibudce mi málem umrzl zadek, zatímco jsem pozorovala pavouka, který na mě mával druhou pravou nohou. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)

Oznámení o změně

2009-02-05T12:41:00.004+01:00

Dneska před devátou ranní jsem otvírala dveře mého oblíbeného kadeřnictví. Pořád ještě nerozhodnutá, co si nechám na hlavě vytvořit.
"Vydržte minutku, slečno," poprosila mě kadeřnice a tím mým vlasům podepsala ortel.
Krátké vlasy jsou cool! Postřižinám ještě neodzvonilo! Buďte sexy nakrátko! Emancipace žádá zkrátit! četla jsem v módních časopisech, které jsem si z přebytku času prohlížela.
A tak jsem se rozhodla.
Vlastně jsem to vždycky chtěla zkusit. Obdivovala jsem celý gympl jednu spolužačku, která nosila centimetrového ježoura, ale v tanečním souboru platil přísný zákaz stříhání, takže jsem jen mlsně polykala sliny. Na pajdáku jsem neměla moc chuť pobuřovat extravagancí, protože fakulta je prodchnuta konvencemi. Lidi s jedním dredem běžně chodí ke zkouškám až na druhé pokusy, pokud dredů mají víc, předmět si automaticky zapisují na další rok.
Ovšem filda umožňuje cokoliv. Vzhledem k tomu, že učitelé jsou ochotni nosit čepičky Santa Clause, dospěla jsem k názoru, že jedna studentka bez vlasů jim vadit rozhodně nebude. A spolužák Peťan mi konečně přestane vyčítat, že nejsem dostatečně impulzívní.
Oznámila jsem holičce své přání; trochu jí povylezly oči a nasucho polkla. Když se chopila strojku, přivřela hrůzou oči. Přece to zas naroste, ne?! Jsou to jenom vlasy, jenom umírající kožní derivát.
Trvalo to jen chviličku. Na zemi se válely nemilosrdně utracené kadeře a hlavu jsem měla zvláštně lehkou. Už žádný gel, žádný lak, žádné otravné foukání. Když mám teď ježka, můžu taky hibernovat?
A už ode mě letos nečekejte žádný aprílový žert, prosím.

Nevěstou

2009-01-24T12:49:00.005+01:00

Už se mi zdálo hodně nesmyslů, ale ten dnešní většinu z nich překonal.
Zdálo se mi totiž o mé vlastní svatbě.
Všechno se odehrávalo v aule právnické fakulty MU. Po pravé straně vpředu seděla moje rodina. Vlevo vzadu stáli skauti; viděla jsem Medvěda v jeho zelené zimní bundě, Miru v červené mikině, Zuzku s Tomášem (Zuzka pořád vyskakovala, aby viděla) a další. Tak jsem to nakonec já, kdo má z naší skautské party svatbu jako první, přemýšlela jsem.
Ženich měl sako, které nápadně připomínalo to, ve kterém byl se mnou Dejv ve čtvrtek na obědě. Když jsem šla kolem řečnického pultíku, napadlo mě, že jsme zapomněli pozvat Pekaře, ale pak jsem si vzpomněla, že je vlastně kdesi pryč.
Stáli jsme pod tou freskou, co je v aule na zdi, a přišel chlápek v černém obleku. "Teď dostanete dvacet minut, abyste si rozmysleli, že do toho fakt chcete jít," řekl, "prosím všechny, aby byli potichu." Vyděsilo mě to tou fatálností, začala jsem zběsile přemýšlet, do toho se míchala moje zvědavost, co bude, když řeknu ne - tuhle fantazii mám btw i v reálném životě.
Dvacet minut uteklo strašně rychle. Pořád jsem nevěděla. Chlápek v černém se blížil a protivně se zubil: "Takže, tyvoe, fakt si ji chceš vzít?" ptal se ženicha.
"On řekl ty vole!" začal se smát jeden svědek za námi. Periferním viděním jsem sledovala, jak mamce a babičce zděšením padají čelisty. Zároveň se odněkud vynořil jiný chlápek a šeptal, že už to spočítal a že svatba vyjde každého na tři sta třicet korun, ale že to pořešíme potom.
"No jo," odpověděl ženich na otázku. Oddávající se obrátil ke mně: "A ty, budeš jeho francouzská milenka a miminečko?" Zamyslela jsem se, co to přesně znamená, a nevěděla jsem. Svědek za námi se pořád smál. Myslela jsem že někoho zabiju, a vztek byl zřejmě to, co mě probudilo, takže na prstýnky a polibek už naštěstí nedošlo, kdoví, jak by to všecko dopadlo :D

Výprava na Pustevny

2009-01-11T19:26:00.003+01:00

Komu nevadí rozpadající se kadibouda, zamrzlá (a tudíž žádná) voda a kamna s téměř nulovou výhřevností, nechť se ubytuje ve skautské základně v Dolní Bečvě :) Žádný komfort, o to víc dobrodružství, dvě kytary, třináctery hlasivky, BANG! a dobré pití, ideální víkend.
V sobotu jsme vyrazili na Pustevny. Fakt, že jsme těch sedm kilometrů šli tři hodiny, přičtěme hlubokým závějím a poměrně prudkému stoupání, sníh byl všude, v botách nám čvachtalo a zastavit se znamenalo začít postupně umrzat. Ale vítězný pohárek medoviny, miska valašské kyselice a frgál jako dezert naše útrapy bohatě vykompenzovaly :) Mimochodem věděli jste, že bůžek Radegast je vlastně žena? Jeho/její původní zobrazení totiž obsahovalo "mohutná prsa a těhotné břicho". Takže dokonce žena v jiném stavu. Někdo by to měl říct tomu pivovaru.
Večer jsme Ivoška donutili zahrát snad všechny songy, co umí - včetně těch hanbatých (některé byly hanbaté tak, že jsem se styděla ještě dvě písničky potom).
A kafe a čaj ze sněhu, lečoguláš z konzervy a choulení se ve spacáku, jééé, jak já se těším na léto!

Poznatky posledních týdnů

2009-01-08T14:45:00.003+01:00

Bruslení je ideální sport pro hrudně vyvinuté ženy.
Nejúžasnější zvíře na světě je hroch.
Žena byla stvořena proto, aby zklidňovala život muže.
Jeřabiny se dají jíst, a dokonce vůbec nejsou špatné.
Existují studenti, kteří si při testu vyžádají těžší otázky, protože původní zadání se jim zdálo příliš lehké.
Žena byla stvořena proto, aby vířila život muže.
I na Nový rok v půl čtvrté ráno najdete v Brně otevřenou hospodu.
Výrobci kozaček předpokládají, že jejich nositelka bude mít s sebou vždy doprovod a Krammerovy dlahy v kabelce.
Vrchol ironie je mít v pokoji téměř nahého krásného chlapa - a muset ho (slovně) utěšovat kvůli zklamání z jiné ženy.
Chovat miminko je super - a pak ho vrátit mamince je super ještě víc.
Nerozhodností lze některé lidi donutit k neartikulovanému řvaní uprostřed ulice.
Filosofie může být pro některé lidi nemocí a lékem zároveň.
Někteří muži konflikty řeší tak, že usnou.

Kšandy

2008-12-29T20:23:00.002+01:00

- nejlepší dárek, co jsem v Otrokovicích letos našla pod stromkem. Už samotné slovo kšandy je super. Evokuje ve mně něco pružného, co se dá natáhnout a pustit a natáhnout a pustit, což mi zase připomíná školní lavice a první pokusy kluků rozepnout nám první podprsenky. A když se šle natáhnou víc, jdou použít jako prak nebo jako lano pro přípoj nepojízdného auta k jinému autu.
Ty moje jsou pěkné, žluté, zdobené motivy školních potřeb - evidentně předurčené pro učitelky. Na pravém prsu mám nůžky, na levém tužku.
V případě potřeby se na nich člověk může oběsit, nebo s nimi někoho uškrtit. Mít je na sobě ve mně také vyvolává vzpomínky na horolezecký sedák, lanové centrum a skály.
A konečně... nepadají vám kalhoty. Od Nového roku zakládám Hnutí za návrat kšand do šatníku. Zájemci, závazné přihlášky odevzdávejte mně.

s IN

2008-12-16T23:13:00.006+01:00

Prostě se to stalo - můj obraz v zrcadle se zavlnil, ačkoliv já jsem se nepohnula. Opatrně jsem se dotkla jeho hladkého povrchu a moje ruka proplula mírně chladivým závojem zrcadla za něj - nebo lépe řečeno do něj. Zavřela jsem oči a protáhla se dovnitř celá. Bylo to jako projít vodopádem. Říše divů, napadlo mě. Jmenuju se teď Alenka?
Ještě než jsem ale otevřela oči, uvědomila jsem si, že něco není, jak být má: byla jsem nahá, úplně a dokonale nahá. Strom, v jehož stínu jsem stála, byla veliká jabloň a všude se vznášela sladká vůně ovoce. Ucítila jsem hlad. A potom jsem pochopila, jaké mám jméno.

Vánoční besídka se přesunula z potence do aktu...

2008-12-11T15:29:00.006+01:00

Těmito slovy začínala pozvánka na vánoční večírek katedry filosofie, kam nyní oficiálně patřím, byť zřejmě pouze formálně. Byla to ze všeho nejvíc zvědavost, co mě přimělo se téhle akce zúčastnit, neboť s filosofy jsem ještě nikdy v hospodě neseděla.
Něco po deváté večer jsem vstoupila do PuxPubu. U stolů jsem viděla známé i neznámé hlavy, z nichž některé byly zdobeny červenobílou santaklausovskou čepičkou, z repráků hrály koledy a v rohu se třpytil nazdobený stromek - v souladu s evoluční ontologií samozřejmě umělý. Přisedla jsem si ke spolužákům melancholicky posedávajícím nad baňatými půllitry. "Co budeš pít?" ptal se Petr a tato otázka, resp. moje odpověď na ni zajistila nám oběma veselý večer.
Jenomže ono pro normálního člověka, za jakého se víceméně pokládám, je opravdu těžké vydržet v takovéto společnosti střízlivý. Tak například...
"Sepišme si ty argumenty, jak jsme se o nich bavili," navrhl Víťa, chopil se tužky a pivního tácku a začal psát: "Argument číslo jedna: Nekaž mně to! Argument číslo dvě: A to řekl kdo? Argument číslo tři: Tak na to ti kašlu..."
Pak si k nám přisedl brýlatý pán s čepičkou laškovně posazenou na uchu. "Kdo to je?" ptala jsem se šeptem. "Přece děkan," zněla odpověď. Než jsem stihla zatlačit oči zpátky do důlků, vstoupil mezi stoly malý chlapík s papíry v ruce; kulturní vložka. První báseň byla věnovaná právě děkanovi, který ji (narozdíl ode mě) vyslechl se stoickym klidem. Ja jsem málem omdlela, neboť byla tak vulgární, že ji tady nebudu ani citovat. Pro ilustraci poslouží jiná báseň, například tato: " V hospodě a o samotě už mě vážně sereš, kotě."
A dražily se dárky, samozřejmě za filosofické peníze, na kterých nebyl ani Palacký, ani Němcová, ale například Albert Einstein. Zjistila jsem, že většina mých spolužáků studuje filosofii pro zábavu, což je pro mě osobně fascinující myšlenka.
Zkrátka a dobře byl to zajímavý a poučný večer, jen toho vína příště musím vypít míň, abych si něco zajímavého a poučného taky pamatovala :D

Na dlažbě

2008-11-25T22:34:00.003+01:00

Dnes poprvé byla zima. Dech se mi srážel u úst a prsty modraly; po několika hodinách jsem je přestal cítit. Přišel jsem na své místo hned zrána, mlžný opar dosud halil i samé srdce města. Po ulici rychle chodili lidé a choulili se ve svých kabátech sami k sobě. Jen ráno se lidem dívám do obličejů. Zrcadlí jejich osudy, protože zrcadlí sny po doznívající noci - a ve snech si neumíme lhát. Když sny odezní, masky všech jsou stejné.
Poklekl jsem na studenou dlažbu a před sebe jsem položil plastový kelímek od kafe, který jsem po cestě na své místo vytáhl z koše před stánkem s rychlým občerstvením. Sepjal jsem ruce a sklonil hlavu. Od tohoto momentu pro mě přestávají existovat obličeje. Vidím jen nohy, boty, malé děti - a i tohle vnímám jen chvilku. Začínám snít své denní sny, ve kterých jsem život nepromrhal. Do mých představ se vrací má žena a má dcera, vrací se mrtví sourozenci a rodiče. Jejich tváře jsou díky stálému omílání rozmazané a vlastně už nevím, jestli vypadali tak, jak si je já nyní představuji. Někdy mi dvě postavy splynou, jindy se jedna postava rozdělí; už nevím, co je pravda, ale na pravdě mi vlastně nezáleží.
Mé fantazie jsou líbeznou kratochvílí a rudým kobercem na cestě ke konci. Není nic kromě tepu mého srdce a dechu, který se v zimě sráží u mých rtů. Se světem venku mě pojí jen občasné cinknutí mince a pak rychlé vzdalující se kroky. Po svém rudém koberci kráčím stále dál a chystám si otázky, které chci položit Bohu.

Cestu znám... až tam na sever!

2008-11-24T23:49:00.006+01:00

Po delší době jsem zase trošku cestovala. Dánsko nás přivítalo sněžením a ukrutnou zimou, Švédsko jakbysmet. Bojovali jsme alkoholem a tulením.
Malá mořská víla zasněně koukala do dálky, Dánové běhali po parcích a jejich blonďaté hlavy zářily, cihlové domy mi připomínaly Baťovy čtvrtě ve Zlíně. Všude čisto. Všude draho.
Zazimované soukromé jachty mi vrátily můj dávný sen strávit pár dnů na moři a moře samotné ve mně jako obvykle dalo vyklíčit sentimentu a melancholii.
Raději mrkněte na fotky nebo na fotky :)

Hrstková polévka,

2008-11-12T23:03:00.006+01:00

to je to, čemu se v posledních týdnech podobá můj život. Od všeho trochu, promíchat, osolit, kořeníčko a srkat ještě horké.
"V tomto světě (...) je člověk buď něčí manželkou, nebo něčí kurvou - anebo na nejrychlejší cestě, jak se stát jedním či druhým." (Irving: Svět podle Garpa)
Na oznámení, že jedu do Kodaně, reagoval kamarád větou: "Pozdravuj Kierkegaarda a vyřiď mu, že ho ještě nepochopili."
Jediné, co člověka pojí se světem, je řeč. Co neřeknete, jako by neexistovalo. Na domýšlení se nehraje. Jazyk je fascinující hračka.
V knihkupectví na České mají v horním patře vedle sebe Bibli, Korán a knihy o sexu. To patro shrnuje člověka v jeho podstatě. Včera jsem se tam dočetla, že ženský orgasmus je čistě praktická záležitost se zásadním vlivem na otěhotnění.
"Nechceš jako domácího mazlíčka obřího afrického šneka?" zeptala se mě právě spolubydlící - veterinářka. Představuju si to v praxi a propadám hysterickému smíchu.
Je skoro půlnoc a já mám nejasný pocit, že mi něco chybí. Rozhodně ale ne barvy života.

Tmáři

2008-11-08T20:46:00.004+01:00

Víte, kolik je savců na fasádě Domu pánů z Lipé? A na kolika obručích kolem fontány na Svoboďáku jsou Skácelovy verše? A co jsou orgové? A že úhel je větší než jiný úhel?
V pět odpoledne jsme začali, před třetí ráno jsme končili. TMOU jsme neprošli, už třetí šifra nás odrovnala. Ale...
tým jsme měli skvělý. Nimis neumrzla, ač byla jen v kabátku, a podařilo se jí přečíst šilhavou šifru. Pekař nás nezakousl, ač zkraje se tak tvářil, whisky popíjel jen občas a luštil jak o život. Dejv se nepřestal smát, ani když jsme mu posvačili rohlíky a roztrhali alumatku. Hrnča sršel energií i ve dvě ráno a stále vymýšlel tvůrčí cesty, jak úkol rozluštit, i když to stříhání asi fakt nebylo ono.
Poprvé jsem viděla svoje brněnské kamarády jinak než s pivem a poprvé jsem měla pocit, že fungujeme jako strojek v hodinkách.
Tož dobré to bylo. Jen ještě trochu potrénujem šifry a za rok půjdem na vítězství :D
PS: pár fotek najdete tady :)

Po víkendu na Vysočině

2008-11-05T09:40:00.006+01:00

vyplynuly následující otázky:

Když GPS ukazuje, že jste v lese, a vy přitom stojíte na louce po kotníky v potoce, kde je sakra chyba?
Jak se to tak stane, že holandský wetterhound má srst stejně chundelatou jako Pekař hlavu?
Není jistý druh masochismu vypít hned po probuzení šest piv?
Proč, do pytlíku, nikdy nikdo nevydal manuál k pití whisky?
Jaktože ještě nikdo nenavrhl používat tavený sýr Apetito jako pleťovou masku?
Jak dlouho srůstá zlomené žebro?

Taky jsem si uvědomila, že během dvou měsíců, co se stýkám s P-H-D a kol., jsem měla dvakrát vyražený dech, přičemž v předchozích letech mého života se mi to nestalo ani jednou. A moje játra...

Začínám se vážně obávat o svůj život a to ještě nejsme v Číně.

Otrokovický Strahov

2008-10-26T16:44:00.004+01:00

Až na místě jsem se dozvěděla, kde to vlastně mám dělat zdravotnický dozor. Sportovní akademie ke sto letům od založení tělovýchovy v Otrokovicích. Vážení, byl to pohled pro bohy.
Jako první vystoupily na skladbu Zpěv naděje ženy, o nichž mám podezření, že snad potkaly samotného Tyrše. Měly bílé dresy a na nich dlouhé bílé sukně z průsvitné (!) látky. Mávaly pažemi sem a tam, hopsaly, braly se kolem pasu a točily se v kruhu a celé to působilo dojmem, jako bych byla na Labutím jezeře, kde baletky zapomněly na čas.
Další zajímavé číslo bylo vystoupení jiných žen, které se nejdřív vlnily na Malou noční hudbu a následně jim začala hrát skladba Léto od Hradišťanu. Dokonale sourodé skladby.
Dorazilo mě vystoupení tzv. Věrné gardy. Asi padesát starých paní (bílá halenka, modrá sukně, červený pásek) a pánů (bílé triko, modré kalhoty, červený pásek) cvičili na píseň Ta naše písnička česká: Ty naše písničky (oblouk pravou rukou) jsou jako perličky (oblouk levou rukou) na šňůrce navlečené (oblouk oběma rukama), tolik je krásy v nich (výpad levou nohou) a je to velký hřích (výpad pravou nohou), že jsou tak pomíjené (zařadit se do kruhu)... a své vystoupení ukončili recitací veršů: "Pod kroky sokolů duní celá zem, my slibujem, že Tyršovým ideálům vždy věrni zůstanem!!!"
Zajímalo by mě jen, jestli ty děti, jejichž vystoupení prokládala čísla seniorů, vůbec vědí, kdo to Tyrš byl.

Párty

2008-10-13T09:05:00.005+02:00

Seděl naproti mně. Hádali jsme se... jako už tolikrát, ale přesto kvůli stále stejným věcem, o kterých jsme se oba zařekli, že přestaneme dělat. Mezi námi na stole ležel dort – původně dárek k narozeninám, teď zhmotnělý výsměch snaze o vztah. Ještě než se nadechl, věděla jsem vždycky, co řekne a jakým tónem. Věděla jsem, jak se u toho bude tvářit. Můj obličej se mimoděk křivil do arogantního úsměvu ještě dřív, než on pronesl arogantní větu. Dřívější síla a chuť zachovat si klid byly v tahu.

Strčila jsem prst do nádivky dortu a olízla jej. Nádivka byla sladká, nahoře na dortu číslovka. Zvýšil hlas, aby upoutal moji pozornost. Podívala jsem se na něj. Křivky jeho obličeje bych mohla nakreslit zpaměti. Oběma rukama jsem uchopila talíř s dortem. Čokoládová poleva se svůdně leskla. „...a říkal jsem ti, ať to uděláš jinak, ale ne, tys...“

Zbytek věty zůstal nevysloven. Rukama si otíral pusu a oči plné šlehačky. Ve vlasech měl kus čokolády a většinu dortového korpusu v klíně.

Stejně jsem věděla, co chtěl říct, tak co.

Noční roverský závodeček v Napajedlech

2008-10-04T23:07:00.003+02:00

Úplně na poslední chvíli bylo rozhodnuto, že se roverského závodu zúčastníme. Samo složení našeho týmu zaručovalo, že bude veselo. Já a Liška, kombinace, ze které našim roverům cvaká zadek hrůzou :D Startovní čas: 20 hodin 30 minut.
Ještě než jsme vyběhly, začalo hustě pršet. Ale skaut je nepromokavý... Vyrazily jsme. "Jé, já jsem tak dlouho neběhala," volala jsem nadšeně. "Já nikdy," supěla Zuzka, ale naštěstí hned za rohem bylo první stanoviště. Udělat co nejvíc žabích skoků a držet se u toho za ruce... Natáhla jsem se jako první. Zuzka hned po mně. Ale nevzdaly jsme to. Celkem jsme hopsly 37krát, dobře my! :D
Další stanoviště byl hod smetákem na způsob hodu oštěpem. Zalitovala jsem, že jsem si nikdy od ségry nenechala vysvětlit techniku; málem jsem se zapíchla...
Stanoviště, které rozhodně stojí za zmínku, byla střelba ze vzduchovky. Jak jsem držela já tu vzduchovku, tak asi drží prase kost, takže není divu, že jsem netrefila ani jednoho panáčka, akorát jsem zhasla svíčku, co osvětlovala terč. Můžu to však svést na citové rozrušení, které ve mně vyvolal rozhodčí větou, ať si představím, že střílím na učitele.
Nejveselejší stanoviště bylo na louce ve svahu. Měly jsme trakačem objet určitou trasu. Popadla jsem tedy Lišku za nohy a jely jsme... Když už nemohla, prohodily jsme si pozice. Místy se však trakač měnil na pluh - hlínu až v nose máme asi obě.
Aspoň pár set metrů před cílem jsme - pro formu - běžely. Bohužel až pozdě jsme si všimly, že to pod námi není louka, ale záhony. "Ježiš, my jsme v hyacintech!" vzkřikla Zuzka dramaticky. Zcela nelogicky napadl mě jazykový problém, a to jaká i se píší ve slově hyacint...
No asi jsme nevyhrály, ale vyhrály jsme si :)

Sen s břichem

2008-10-02T22:34:00.005+02:00

Dneska se mi zdál fakt divný sen. Byla jsem těhotná a nevěděla jsem s kým. Byl podzim, všude listí a zima, já měla obrovské břicho, dokonce jsem vnímala kopající dítě v sobě, ale nemohla jsem si ani za nic vzpomenout, s kým jsem počala. A tak jsem v tom snu vytála svoje deníky a hledala nějaké stopy, záznamy, informace...
Mamka běhala kolem mě a tvrdila, že je jí to jedno a ať si dělám, co chci, ale prej že teda neví, kde budu bydlet a kdo mě bude živit, a taky říkala, že jsem coura a že tohle teda ode mě nečekala.
A já jsem pořád listovala v těch denících a nemohla jsem najít zápisy odpovídající datem a bylo mi úzko z toho, že budu sama u porodu a že i na to mimčo budu sama, a hlavně jsem pořád nechápala, kdy a jak a hlavně s kým se to stalo...
Asi ještě dvě hodiny po probuzení jsem byla úplně zmatená a přemýšlela jsem, jestli opravdu všechno je, jak má být.
Ještěže projít psychoanalýzou už není společenská nutnost :)

Kdo chce s máničkama býti...

2008-09-30T11:34:00.002+02:00

Jak říká Dejv, už je to trapný, ale zase za to může Pekař. A začalo to přitom nevinně a docela intelektuálně, když Petrové nad Pekařovým novým diplomem (který Dejv prej klidně vyrobí za deset minut v malování) diskutovali o mezinárodní politice. „Za chvíli ho poleju pivem,“ vrčel Dejv, a dal tak najevo, že tenhle večer intelektuální nebude. A nebyl.
Rusofilní Pekař hypnotizoval ceduli s nabídkou ruská vodka 35,- tak dlouho, až nám ji slečna donesla. Teda kluci tvrdili, že je to jemně perlivý rajec, ale já jsem dobře poznala, že lžou, darebáci. Ta vodka, co Dejv pak dolíval pod stolem, byla o něco lepší, ale pořád to byl tvrdý alkohol, což je možná důvod, proč mě teď tak bolí hlava.
Z neznámých důvodů jsme se později přesunuli do Růže. Po cestě jsem rozvíjela úvahy o antropomorfních domech, ale kluci to vůbec neocenili, naopak mě pořád popoháněli, ať jdu rychleji. Přitom byl tak hezký večer.
Téma mezinárodní politiky vystřídala debata o spodním prádle, do které se Hrnča překvapivě odmítl aktivně zapojit. Ale my s Leňou jsme ho prokoukly. Jasný slipař. Zřejmě v rámci pomsty mě začal přesvědčovat, že moje tričko s kačenkama není ve skutečnosti moje tričko, ale Dejvovo. Pekař ale tvrdil, že mám určitě větší obvod přes hrudník, čímž prokázal velmi špatný odhad, protože když mě pak kluci konečně u našeho domu ukecali, že kačenky patří Dejvovi, ukázalo se, že máme hrudník velmi podobný.
Po cestě domů se ještě ty dvě paka pokoušeli přesvědčit recepčního v Internacionálu, že tam máme rezervovaný pokoj. Strašně se u toho smáli a recepční je napomínal, že je to vážná věc.
Ráno jsem se probudila v Dejvově triku, s rýmou, bolením hlavy a rozmazanou řasenkou, ale tak ten večer za to stál, když je teď Pekař ta Ema :D

...musí s nima píti.

První den na FF

2008-09-15T10:47:00.003+02:00

Dnešní veselý den začal vlastně už včera. Peťa dovezla víno, a ačkoliv ho byla pouze jedna láhev, usínala jsem s pocitem, že pluju na rozbouřeném moři. O to horší bylo zvonění budíku v 6.20, ale nakonec jsem se z postele vyhrabala. Za padesát minut jsem vycházela směr FF na první přednášku psychologie na nové škole.
Dle orientačního plánu našla jsem aulu C 33 a usadila se v křesílku. Na chodbě bylo mrtvo, kolem kroužila akorát uklízečka a později došli další tři lidi, co stejně jako já věřili, že semestr začne opravdu dneska. Vyučující ovšem nedorazil.
Rozhodla jsem se dát tomu ještě jednu šanci – pedagogice v deset. Budova A je sama o sobě labyrint a navíc nějak tajuplně propojena s budovou B. Chodby jsou z neznámých důvodů co deset metrů členěny obrovskými dveřmi, všude jsou výklenky, skříně a další dveře, takže celé to působí dojmem poněkud chaotickým. Jaké však bylo mé překvapení, když na mě zpoza jedněch dveří vybafly čtyři antické sochy v nadživotní velikosti! V exteriéru by to bylo ok, ve stísněné chodbě to ale byl zážitek hodný omdlení.
Zcela náhodně našla jsem katedru filosofie. Hned naproti vstupním dveřím vítá příchozího kabinet profesora Šmajse – málem jsem omdlela podruhé. Dech se mi tajil při pomyšlení, že ona modla současné ontologie přebývá osobně za těmito dveřmi…
Pak jsem ovšem spatřila nástěnku a na nástěnce papír s výzvou, aby se studenti mého oboru dostavili tento čtvrtek tam a tam na informační schůzku. Začala jsem áchat pro změnu vztekem. Zřejmě je problém rozeslat takovou zprávu mailem... Čekám, že tam budu sama, navíc když normální výuka začne až příští pondělí, jak jsem se dověděla také na nástěnce…
Zřejmě vás nepřekvapí, že ani druhá hodina se nekonala. S vrčením jsem se vydala hledat katedru češtiny, co kdyby také byla nějaká utajovaná schůzka… Korunu tomu nasadila cedulka na dveřích sekretariátu:

Úřední hodiny pro studenty: 9-11 hodin.
Všechny potřebné informace jsou na nástěnce.

Akce s přívlastkem šílená

2008-09-13T19:44:00.004+02:00

Když jsem před čtrnácti dny kývla na sjíždění Hloučely, normálně nenápadného potůčku vytékajícího z přehrady Plumlov, netušila jsem, do čeho jsem se to zase vrhla.
Dneska přesně v 11 hodin byla otevřena stavidla. Pochmurně jsem pozorovala téměř vyschlé koryto zarostené trávou a přemýšlela, kde všude uvízneme na mělčině. Nafoukaly jsme se ségrou vypůjčenou pálavu, jaksi - jen aby to bylo - jsme zavřely loďák a převlekly se do sportovního. Tyto drobné úkony trvaly asi hodinu, po jejímž uplynutí jsem se při pohledu na říčku trochu vylekala. Koryto bylo naplněné až po okraj rozbouřenou napěněnou kalnou vodou zběsile uhánějící k Prostějovu. Dopnuly jsme však odvážně záchranné vesty a vsedly do lodě.
Hm... jak to jen popsat člověku, co to neviděl... Představte si asi tak druhý povodňový stupeň na potoku protékajícím lesem... V cestě stojící i popadané stromy, silný proud unášející spousty větví, trávy, keřů - a vodáků. Snahy o řízení lodě vyzněly v mém podání poněkud naprázdno, voda s námi smýkala od břehu ke břehu a netrvalo dlouho, a už jsme se koupaly. Poprvé v životě jsem se cvakla i s hlavou, voda mi vletěla do očí, do nosu, loď mě přikryla a vlekla s sebou, klopýtla jsem přes ségru a doufajíc, že je v pořádku, snažila jsem se někde zachytit. To jsme se ještě smály. Když kamarád z druhé lodě utopil brýle, kamarádka botu a na závěr píchli loď, už to tak vtipné nebylo.
Podruhé nás otočila zákeřná větev - poté, co mi málem vymkla rameno. A zas jsem byla pod lodí, ale tentokrát tam byla taková hloubka, že jsem se neměla od čeho odrazit, a tak jsem se jen bezmocně držela pálavy a čekala na něco. Něčím se stali dva kluci v neoprenech, co nás s úsměvem vylovili. Třetí a čtvrté cvaknutí už si moc nepamatuju. Zato si pamatuju peřeje, na nichž mi háček vypadl z lodě, naštěstí ségra díky vestě plovala jako korek, a taky si pamatuju, jak jsme zachraňovaly kajakáře, kterému se povedl eskymácký obrat jen do první poloviny. A dva chlápky, co chtěli podjet nizoučký most a zasekli se pod ním, a jak dostala ségra arachnofobický záchvat, když nám po nárazu do keře napadalo do lodě asi milion pavouků různých velikostí...
Ale přežily jsme a to se počítá :o) Tak kdo chce jet příště s námi? :D

Lenivé čtvrteční snění

2008-09-11T22:02:00.003+02:00

Nedávno se mě kamarádka ptala, co bych chtěla v životě zažít. Hm... tak tankem už jsem jela. To byl jeden z mých snů. Další touhou bylo vidět spadnout na zem celý meloun. Toho jsem byla svědkem dokonce dvakrát; jednou vypadl z rukou Natálce a podruhé Vanči. Ačkoliv jsem tomu nevěřila, fakt se kompletně roztříská, a udělá to bezva zvuk... takové krach...
Dalším mým přáním je jít na karneval... myslím dospělácký, žádné dětské disko trysko v maskách... šli byste? A kdybyste šli, tak za co? L. řekl, že by šel za housenku, doteď se té vidině směju. Představuju si svoje kamarády, za co by tak mohli jít. A jestli by někdo z nich šel za Dopplerův efekt :D